Když člověk dělá nějakou činnost často, upraví si ji tak, aby pro něj byla co nejméně namáhavá a výsledek co nejefektivnější. Bohužel se k němu jen málokdy dopracujeme přímou cestou, mnohem častěji postupujeme pomocí pokusů a omylů, kdy zjistíme, že vyfukováním tabákového kouře do vody zlato nevznikne. Já se takhle časem dopracovala do stavu, kdy na závodech k parkuru chodím ověšená jako vánoční stromeček, ale jsem s tím smířená, protože to zatím řeší všechny nástrahy, které nás při přípravě na start i po doběhu trápí.

Chyby jsou bohužel nevyhnutelné. Každý se s nimi setká v tréninku a na závodech, a i když se jim snaží ze všech sil předcházet, ne vždy se to podaří. O víkendu na závodech se mi to velmi nedařilo a to mě přivedlo na věci, o kterých jsem už nějakou dobu nepřemýšlela a to ke své chybě. Hned po prvním běhu jsem si ťukala na čelo, že bych měla poslouchat alespoň svoje vlastní rady.

V souvislosti s tím, jaké vlastně budou kvalifikace na mistrovství republiky pro tento rok mně napadlo, že bych se mohla konečně mrknout na zoubek tomu americkému systému, který rozdává týmům jakási podivná kvéčka, tituly MACH (zkratka z Master Agility Champion, tedy šampión nejvyšší kategorie, ale také jednotka rychlosti zvuku) a MAD (Master Agility Dog, ale také "blázen", což je občas jedno a to samé), má několik velikostních kategorií a tolik her, že by uspokojili snad každého, kdo okolo závodů jen projde. Protože jsem měla z různých článků v Clean Runu hrubou představu, že pro start na americkém mistrovství musí mít týmy určitý počet těchto Q a double Q, rozhodla jsem se si v tom udělat pořádek. Když otevřu pravidla AKC (American Kennel Club, podobná organizace jako FCI) na nalistuji kapitolu 5 - obecná pravidla bodování a kapitolu 6 - standardní kategorie, jsem překvapená, jaká zajímavá (a ne zrovna jednoduchá) pravidla za Velkou louží mají.

(A jsou tak naprosto spokojení!)

Když přijde nový Clean Run, celý ho prolistuji, přečtu si nadpisy všech článků, zběžně shlédnu nákresy sekvencí, fotky a vtip, pak se zase vrátím na začátek a přečtu si úvod. I když občas některé články vynechávám (většinou ty týkající se pravidel amerických klubů a příliš veterinární, kterým v angličtině nerozumím), úvodník čtu vždycky. A nedávno jsem si díky začátečníkům u nás v Ruzyni, kteří se pomalu ale jistě proklubávají v pokročilé, vzpomněla na tenhle naprosto dokonalý. Jeho autorem je Todd Curtis, vyšel v CR 5/2008 a doufám, že se vám bude líbit jako mně.

Když agiliťák zavětří ve vzduchu zimu, naskočí mu na čele starostlivé vrásky. Že jde do tuhého pozná v okamžiku, kdy přestane být při odpoledním tréninku vidět na překážky. Od té chvíle bez ustání pokukuje z okna a obává se sněhové nadíky, která zkomplikuje tréninky o víkendu, jediné, které agiliťákovi zbyly, pokud nemá k dispozici venkovní umělé osvětlení nebo uzavřenou halu. Agiliťák se nemůže rozhodnout, jestli by chtěl radši mrazy, kdy by byla zem tvrdá, nebo střídavé oteplování, kdy tající sníh klouže a ze cvičáku dělá kolbiště pro zápasy v bahně. Hodiny normálně trávené pobytem na cvičáku si agiliťák vynahrazuje dlouhými procházkami a trénováním nových triků.