Myslím si, že jedna z nejčastějších otázek, kterou na seminářích dostávám, je: "Co mám dělat, když neposlechne?" Na jednu stranu to je logické, protože já mám ve zvyku zapomínat objasnit situace, kdy pes nereaguje tak, jak se čeká. Dělala jsem to nevědomě. Jednak při ukazování třeba základních her už moji psi nemají ve zvyku dělat moc chyb, tak občas zapomenu zmínit jejich řešení. A druhak když pes neudělá něco podle mých představ, tak nepřemýšlím, jak ho potrestat, ale jak mu pomoci pochopit, co od něj chci.

Naprosto chápu a souhlasím, že není dobrý nápad nechat psa pokračovat v činnosti, která je z pohledu psovoda nežádoucí. Ale taky nemám ráda, když se říká "B", aniž by se řeklo "A". Když narazím na problém, trest, bez ohledu na to, jak mírný, by nikdy neměl být prvním řešením, po kterém sáhnu. Za prvé se musím zeptat sama sebe, jestli pes skutečně rozumí tomu, co po něm chci. Tedy jestli jsem cvik procvičovala v různém prostředí, za různých okolností, upravovala podmínky tak, aby byl pes úspěšný, a prostřednictvím odměn pochopil, co je správné. A teprve po mnoha a mnoha tréninkových pokusech, kdy byl pes úspěšný a byl za to odměňován, ho může člověk potrestat, pokud by se pes rozhodl špatně. Ale trestat psa za něco, co jsme ho ještě nenaučili?

Otázku "Co mám udělat, když mě neposlechne?" nemám ráda i proto, že odvádí naši pozornost od otázky, kterou bychom si klást měli. Ta zní: "Co mám uděla, aby mě poslechl?" Jak upravit tréninkovou lekci, jakou lepší motivaci použít, jak přesněji psovi sděit, co se nám líbí. Když se budeme příliš zabývat tím, jestli je lepší psa připnout na vodítko nebo zavřit do klece nebo chytit za obojek nebo se k němu otočit zády... Co tím psa vastně naučíme? Co se jakýmkoli trestem naučí? Když nedojde ke změně chování ani po dvou trestech, pak plán nefunguje. Když plán nefunguje, změňte ho!

Mám jedno video z tréninkové lekce, které bych vám chtěla ukázat. Ne kvůli tomu, že bych na ní prokazovala kdovíjaké trenérské schopnosti, spíš naopak, mám tam špatné načasování i umístění odměny a nedokážu vůbec nastavit srozumitelná kritéria. Úkolem je z různých předmětů označit čumákem nebo i packou černou peněženku. Většina lekci takhle vypadala - chvíli to relativně jde, pak Aygo prostě označuje cokoli, pokud možno to rovnou i nosí.

Jsou ale dvě věci, které se mi na lekci líbí.
1) Když se zase začaly objevovat chyby, tak jsem se nezačala vztekat na psa ani na sebe, spíš jsem se tomu zasmála.
2) Když jsem viděla, že úspěšnost opět radikálně klesá, raději jsem lekci ukončila. Chce to prostě vypracovat lepší plán.

Susan má něco, čemu říká "plánované selhání". Poprvé jsem se s ním setkala v článku o testování Feature. Nadchlo mě to už tehdy, ale víc to chápu až když si to dám do souvislostí s tím, co jsem viděla a četla v Přivolávačch nebo Puppy Peaks. Je rozdíl mezi tím, kdy rok intenzivně pracuji na porozumění zóny, učím psa, jak by měl cvik vypadat, jaké rušivky má ignorovat, na jakých překážkách se má pohybovat, a nakonec ho donutím udělat chybu, za kterou ho jednou potrestám odvedením od odměny. A mezi tím, kdy na cviku pracuji pár lekcí, jen doma a bez rušivek, a pak se najednou divím, že to na cvičáku nefunguje a hned psovi dávám time-out. Ovšem mnohem častěji je vidět právě ten druhý případ.

A ještě jednou, na závěr: "Neptejte se, co může váš pes udělat pro vás - ptejte se, co můžete vy udělat pro svého psa."