Část o iluzích v rámci semináře Měření úspěchu pro mě byla skutečně oči otevírající. Člověk podléhá iluzím obecně a plete se mu to i do tréninku psů.

1) Iluze návratnosti vynaloženého úsilí - když do něčeho hodně investujeme, získáme dojem, že se nám to nakonec musí vyplatit a nemůžeme toho jen tak nechat, když už jsme s tím strávili tolik času. Nicméně námaha nebo čas nemusí s výsledkem nijak souviset - i kdyžbyste se cedníkem snažili přelít rybník celý den a každý den po celý rok, neuspějete. Někdy je potřeba opustit neplatnou teorii a jít dál.

2) Iluze autority - když někdo vnímaný jako autorita tvrdí, že daný postup bude mít úspěch, a člověk to nerozporuje, i když praxe ukazuje něco jiného. Daná autorita se tomu oboru věnuje o dvacet let déle, než já, tak to musí vědět lépe, přestože já mám podvědomě jiný pocit, nebo mám informace, které to tvrzení nepodporují. Gabby říkala, že ona má taky tendence nehádat se s autoritami. Já to taky většinou nedělám, už proto, že se nerada hádám a nerada vyvolávám konflikty. Ale kdyby všichni dělali pořád všechno stejně, tak by nevznikaly žádné nové postupy. Nezapomeňte, že "Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se totiž najde nějaký blbec, který neví, že to nejde, a udělá to."

3) Iluze subjektivní zkušenosti - tam Gabby udávala příklad dvou opilých řidičů, kdy jeden na cestě z hodpody měl nehodu a druhý dorazil v pořádku domů. U kterého z nich je pravděpodobné, že zase bude řídit pod vlivem? Člověk si vyzkouší, že v jeho případě s jeho psem určitý postup funguje, a hned ho nabízí jako univerzální radu. Nicméně každý je jedinečný, jak trenér, tak zvíře. Také každé pravidlo má nějakou vyjímku. Když někdo říká, že to "takhle funguje", zkuste zapátrat hlouběji, jak je tvrzení podpořené logikou.

4) Iluze něco za něco - ta mě fascinuje. Člověk by si mohl třeba myslet, že když psa krmí, hraje si s ním, poskytuje mu přístřešek, chodí s ním na cvičák, tak by měl mít dost slušnosti a chovat se jako řádně vychovaný pes. Nebo když si vezme psa z útulku, tak by tento měl být vděčný a poslouchat nejlépe na myšlenku. Rozhodně by neměl při nejbližší příležitosti vzít roha nebo kousnout do majitele pokaždé, když se objeví něco, co nezná. Vtip je v tom, že nikdo nikomu nic nedluží. Pro mě osobně je hlavně osvobozující myšlenka, že stejně, jako nikdo nedluží nic mě, ani já nic nedlužím ostatním.

5) Iluze ospravedlňování se - když má člověk potřebu hájit svůj názor, svůj postup, svoje výsledky, snaží se vysvětlit, proč se něco povedlo méně, než by se povést mohlo. Pokaždé, když zareagujete: "Ano, ale..." Člověk se soustředí jen na fakta, která podporují jeho přesvědčení nebo mu pomáhají udržet určitý dojem na ostatní a vlastně tak omezuje svůj potenciál. Znáte úsloví: "Nikdy nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří."

6) Iluze zpětného pohledu - nevzpomínám si na žádný praktický příklad v tréninku. Možná leda tak k tomu, že si člověk vytváří různé falešné doměnky a pověry. Selektivní paměť nám pěkně umí zamotat hlavu. Když se něco nepovede, člověk nabyde dojmu, že od začátku tušil neúspěch. Dostane se mu posílení v podobě pocitu (domnělé) kontroly, protože předvídatelný neúspěch je lepší než nepředvídatelný.

Prostě se bavte. Seriál poznámek ze seminářu s Gabby se blíží do finále, už jen dvě kapitolky.