Kdo někdy četl knížku od Františka Šusty nebo byl na některém semináři, určitě se s výrazem "nulová varianta" setkal. V podstatě se jedná o "default behavior", chování, ke kterému se zvíře uchýlí, když ho jiná varianta nenapadá. V tréninku se může využívat pro "zklidnění" zvířete. Pokud má zvíře za sebou několik neúspěšných pokusů, může se dostavit frustrace. Frustrace může mít různé podoby, podle nátury zvířete - zvíře může od práce odcházet, může pořád dokola opakovat ty samé chyby, může začít "vyšilovat" (štěkat, pobíhat, štípat do psovoda...). Trocha frustrace není na škodu a úspěšné překonaná může vést k výdrži v chování i přes určité komplikace, moc frustrace může vést k tomu, že zvíře přestane mít cvičení rádo, molo by v případech třeba exotických zvířat vést k tomu, že trenér přijde o prst nebo taky celou ruku. Aby frustrace nepřekročila určitou míru únosnosti, může trenér využívat nulovou variantu chování. Ideálně nějaké chování, které není nebezpečné, ani když v něm zvíře přitvrdí. Například kdyby byla nulová varianta vyskočení na trenéra, tak by zvíře mohlo snadno skákat s větší a větší silou, což je za chvíli nepříjemné, u větších i menších psů. Proto je jako nulová varianta většinou zvolené třeba sezení nebo výdrž na místě (pelíšek, klec...). Susan Garrett má takovou skoro nulovou pozici u nohy, i když ona tomu říká zóna odměn.

Jak tedy nulová varianta funguje? Obvykle jde o nějaký jednoduchý a hodně odměňovaný cvik, u kterého je pravděpodobné,že by ho pes předvedl sám od sebe, když se příležitost nabízí. U Ayga jsem využívala klec nebo pelíšek hlavně při přeučování slalomu, i když trochu jinak, hlavně jako balanční pauzu, i když cíl byl stejný, předcházet negativním důsledkům frustrace. Tady na videu slalomu to je vidět po chybě 0,40s.

Tady na videu z tréninku to je 0,50s a 2,10s, i když by to člověk mohl brát i tak, že si spletl povel pro otočku nebo pro slalom s vysláním do boudičky.

U Éowyn jsem se po přednáškách Františka a Gabby rozhodla nulovou variantu využívat v lekcích běžně a přijde mi to zatím dost zajímavé. Evelýna si prakticky víceméně sama vybrala sezení, tady je příklad jedné lekce, která trochu demonstruje použití, příklady, kde jsem dělala méně chyb, bohužel natočené nemám, tohle bude muset zatím stačit.

Není matoucí odměňovat psa za jiné chování, než se snažím naučit? Nebude pak chtít jen sedět, místo aby nabízel různé věci?

Může se skutečně stát, že by zvíře dělalo více nulovou variantu než cvik, na kterém aktuálně pracujeme. Pokud si ale pamatujeme, že trénink je komunikace, tak si musíme spíš položit otázku, co se nám tím snaží sdělit? Možná, že nemáme dost jasná kritéria a pes vlastně neví, jak jinak získat odměnu, než nulovou variantou. Nebo psa nemotivují odměny, které mu psovod nabízí, takže se nechce namáhat zbytečně. Takže když si pes sedne, dá mi tím čas na přemýšlení, jestli bych neměla nějak upravit svůj postup.

Jak to naučit? V podstatě by mělo stačit jen dané chování hojně odměňovat. U sedni si myslím, že mi pomohla přivolávačská hra Drž-sedni-drž, kde se pes učí, že pokračování hry přichází poté, co si sám bez slovního povelu sedne. U boudičky to jsou zase Hry s klecí. Pak v průběhu tréninku může odměna přijít pokaždé, když zvíře nulovou variantu předvede, nebo ve většině případů, pokud je zvíře zkušenější a nedělá mu to problém. Je to i příležitost k využití LRS (Varianta minimálního posílení), techniky rovněž popsané u Gabby v knížce.

A k čemu vám je vlastně nulová varianta? Možná k ničemu. Kdysi jsem si myslela, že mi je k ničemu clicker. Vyzkoušejte a uvidíte.

UPOZORNĚNÍ: i když se snažím původní myšlenky autorů moc nekomolit, klidně mi může selhat pamět nebo moje chápání určitých konceptů. Pamatujete - nemůžete vinit metodu z jejího špatného použití :-)