Nebyl to tak úplně týden, jen tři dny z týdne, ale byly přesně tak fantastické, jak jsem doufala. Gabbrielle Harris, která v jihoafrickém mořském světě uShaka pracuje jako vedoucí péče o mořské savce, je neuvěřitelná osobnost, sice měří o něco méně než já, ale vedle ní si pokaždé připadám jak trpaslík. Absolvovala jsem s ní dva praktické tréninky, kde jsem ne zcela plánovaně dělala i překladatele, a opakování semináře na téma "Anything is possible with trust".

Hrozně jsem se na praktické lekce těšila, protože se mi velmi líbí, jak Gabby přistupuje k roli instruktora. Nejdříve s každým rozebrala, s čím má potíže a jak by to chtěl změnit. Snažila se, aby si lidé dokázali na svoje otázky odpovídat sami, nevystupovala jako vševědoucí trenér, který diktuje postup krok za krokem. Ke každé otázce přistupovala systematicky s využitím ABeCedy tréninku, tedy co je spouštěčem chování (Antecendent), jaké chování probíhá (Behavior) a jaké má důsledky (Consequence). Snažila se s psovodem dobrat k tomu, jak problém vůbec vznikl a jaké by byly možnosti jeho vyřešení.

Jako dvě hlavní zásady při tréninku používala zlaté pravidlo: "Soustředit se na to, co je správně," a stříbrné pravidlo: "Když se nějaký krok nepodaří, vrátit se o krok zpět." Jednoduché, ale ne vždycky snadné.

Můj další oblíbený princip je SLAM - Stop (přestaň s tím, co děláš), Look/Listen (rozhlédni se/poslouchej), Adjust (srovnej si v hlavě plán na další postup), Move (teď se dej do práce). Když se něco nedaří, tak má človk nejčastěji jednu ze tří automatických reakcí - zkusí zopakovat dokola stále stejnou činnost, rozhodne se, že prostě bude po jeho, nebo to vzdá s nějakou výmluvou, například že je zvíře příliš hloupé, než aby to zvládlo. Místo toho, aby se zastavil, popřemýšlel, změnil, co je změnit třeba, a šel dál. Hned jsem si to prakticky připomněla v tréninku slalomu, kdy mi Hobit nabíhal do druhé díry a já ho pořád volala zpátky a znovu posílala ze stejného místa, až mě kousl a odešel. Vzhledem k tomu, že to dost bolelo, mě donutil se zastavit na dost dlouho, aby mi došlo, že je nesmysl dělat chybu pořád dokola, a když se mě Aygo přišel zeptat, jestli jsem se už uklidnila, tak jsem se vrátila o krok zpátky.

Na Gabby mi strašně vyhovuje to, že málokdy lidi kárá nebo dá najevo nesouhlas. Když se jí zeptají na jiný postup, než ke kterému došla ona, nebo řeknou jiný názor na to, proč vznikl nějaký problém, tak s nimi soulasí, že to je klidně možné. Není jen jeden způsob, jak něco řešit, ani nikdy nevíme všechny detaily, které zvíře mohou ovlivnit. V knížce uvádí příklad s lachtanem, který pak používá i na seminářích. Lachtan nechtěl zůstávat po skončení lekce na svém místě, a jakmile se otevřely dveře ven, tak se jimi prohnal. Gabby se na semináři ptá, co tam je za problém? A dostává odpovědi typu "nechce, aby cvičení skončilo", "těší se domů", "chce další ryby" a podobně. A Gabby pokaždé říká: "Ano, ale co je ten problém?" Až se nakonec dobereme k tomu, že problém není to, jestli chce nebo nechce ryby, ale že nezůstává na místě, kde ho jeho trenéři chtějí. A aby se problém vyřešil, tak je potřeba lachtana naučit, že má na místě zůstat.

Při hodnocení tréninkové lekce se pak zaměřuje na 4 otázky:
Jak se cítím? Pokud mám z lekce dobrý pocit, tak pravděpodobně probíhala minimálně v jádru dobře, se zvířetem jsme si rozuměli a oba nás to bavilo, i kdybychom třeba nedosáhli původního cíle. Naopak kdybych z toho dobrý pocit neměla, je to varovný ukazatel toho, že je potřeba někde něco změnit.
Co fungovalo? Je dobré zaměřit se na to, jak moje chování trenéra vedlo k pokroku nebo jak nám prospěla nějaká náhodná událost, protože to se pak dá využít zase v další lekci k našemu prospěchu.
Co nefungovalo? Je potřeba si i uvědomit, co k cíli nevedlo, lekci nám zkomplikovalo nebo to poškodilo náš vztah se zvířetem, a už to v budoucnu neopakovat.
V otázkách "co fungovalo" i "co nefungovalo" musí člověk odlišit fakta od příběhu a hledat hlavně to, co sám může změnit. Nemá například význam říci si, že "pes nespolupracoval, protože to je erotoman, a honil se za háravkami." On spíš nespolupracoval proto, že jsem mu ještě nevysvětlila, že se má soustředit i v přítomnosti těch háravek. Ale nemá ani smysl říci si "dal ten náběh do slalomu, protože je prostě geniální." Pokud nerozpoznáme, že ten náběh do slalomu dal, protože to je výsledek našeho tréninku, ať už si to uvědomujeme, nebo ne, tak to nedokážeme v budoucnu zopakovat. Když se místo na fakta zaměříme na příběh, tak se nám snadno stane, že se ztratíme v labyrintu pověr a nálepek.
Poslední otázkou je: Co je potřeba udělat? Když už vím, co funguje a co nefunguje, tak mě to navede k tomu, co je potřeba udělat dál. Pak se znovu můžu zeptat sama sebe: Jak se cítím? A pokud si vymyšleným řešením nejsem tak úplně jistá, tak na něm ještě můžu zapracovat. Pokud si totiž nebudu věřit, těžko mi může věřit zvíře.

A v neposlední řadě nám Gabby připomněla, že jednáme s živými tvory s vlastní hlavou, ne se stroji, a může se prostě stát, že to cvičení nebo soutěž nepůjde vždycky podle plánu. Jako první pomoc je potřeba zachovat si smysl pro humor. Za druhé je dobré si vzpomenout, proč vlastně se zvířetem jsme - protože ho máme rádi a protože s ním rádi trávíme čas. Když se něco nepodaří, je dobrý nápad odpustit jak psovi, tak sobě.

Další z věcí, kterou Gabby sice zmiňuje v knize, ale já ji nějak pozapomněla je vnitřní a vnější motivace. Vnější motivace je ta, kdy děláme něco kvůli ostatním - aby s námi byli spokojení nebo abychom se před nimi neztrapnili, aby nám někdo zaplatil nebo abychom se vyhnuli trestu. Vnitřní motivace je třeba radost z činnosti samotné, spokojenost s dobře odvedenou prací a podobně. Podle různých studií se dá říci, že vnější motivace může naopak vést k tomu, že se aktivita sníží. Například měli dvě skupiny dobrovolníků na dárcovství krve, s jednou nedělali nic, druhé skupině za darování krve zaplatili a chtěli zjistit, kolik lidí z každé skupiny bude v dárcovství pokračovat. Ukázalo se, že ti, kdo dostali zaplaceno, u dárcovství nevydrželi. A stejně tak to platí pro zvířata, pokud by dělali všechno jen kvůli vnější motivaci v podobě jídla nebo radosti psovoda či jeho nátlaku, tak je méně pravděpodobné, že budou tak iniciativní a kreativní, jako když je motivuje radost z činnosti samotné.

Seminář byl krásný a krátký. Gabby nezapomněla na praktické hry a já jsem měla dovoleno zastoupit zvíře (i když se někteří snažili protestovat), takže jsem si to pořádně užila. Když došlo na téma kdo je vůdce a jak je potřeba, aby trenér uměl kontrolovat svoje emoce a dokázal zvíře respektovat a přijímat lekce, které mu do života uděluje, tak jsem měla slzy na krajíčku. Přijde mi neuvěřitelné, jak umí Gabby inspirovat lidi a zase se budu snažit pokračovat v překladu její knížky. Jen bych to měla nějak rozumně skloubit s prací na bakalářce, abych zas neprošvihla státnice. Asi budu muset najít vnitřní motivaci, jinak to vidím bledě.

Doufám, že k nám Gabby zase zavítá a mi si budeme moci užít jejího jihoafrického slunce.