Tak dneska jsem složila poslední zkoušku z (opět) prvního ročníku a mám oficiálně prázdniny. Teoreticky jsem ji mohla mít hotovou už před týdnem, ale já jsem se radši chtěla nechat praštit do hlavy, lovit raky z akvárka, už potřetí si poslechnout seminář o pozitivním posilování a poprvé o povídání si s mým nejlepším přítelem a nakonec posuzovat na prvních dvojzkouškách... To je jasné, že škola musí počkat.

Kdepak začít... Možná tím, že i když jsem měla dobrou vůli nevyrušovat znovu na semináři Františka Šusty, když se nabídla možnost dělat překladatele o angličtiny pro Gabby Harris, moc dlouho jsem neváhala. Školní terénní cvičení bylo docela zajímavé, i když není úplně logické, aby se někdo mlátil větví do kytek a pak ječel, když na něj spadne pavouk, nebo se hrabal cedníkem v louži a hysterčil, že ulovil velkou larvu potápníka. Ten velký zoolog jsem v obou případech byla já.

Večer jsem pak musela obdivovat nejen trpělivost posluchačů v řadě přede mnou i za mnou, ale především to, že Gabby vydržela s pozorností po celý seminář, i když byl v cizím jazyce. Ještě nikdy mi nepřipadal tak dlouhý, sice jsem teoreticky měla průběžně něco přeložit, ale ke konci už jsem si nedokázala vzpomenout na jiná slovíčka než "psovod", "pes" a "trenér", s jejichž pomocí jsem měla vysvětlit vztahy ve skupině tygrů, takže si nejsem jistá, nakolik byly moje výroky vlastně srozumitelné.

Druhý den jsem pak šla na seminář, který Gabby Harris vedla. Napsala knížku Touching Animal Souls, kterou si můžete elektronicky stáhnout z Amazonu. Knížka jedinečně propojuje jak "teoretickou" stránku tréninku, kdy by měl člověk chápat, proč a jak se používat pozitivní nebo negativní upevnění, tak i tu "technickou", kdy výsledek ovlivní nejen šikovnost trenéra, ale také jeho postoj, sebedůvěra, respekt... Táta to často přirovnává k tai-chi, které má vnější a vnitřní formu. Vnější formu vidí pozorovatelé, ale bez té vnitřní, energie, která všechno uvádí do pohybu, by to bylo jen mávání rukama.

Seminář byl ještě lepší než knížka. Prezentace byla propracovaná a prokládaná několika praktickými cvičeními. Začalo se pojmy jako jsou operantní a klasické podmiňování, primární a sekundární posilovače, co vlastně znamená pozitivní a co negativní a nezapomnělo se ani na tresty, ne abychom je používali, ale abychom jim rozuměli a poznali je. Vždycky si ráda poslechnu základy v podání někoho, koho ještě neznám, protože nikdy nevím, kdy mi nové přirovnání pomůže lépe porozumět něčemu, čemu jsem si myslela, že už dávno rozumím. Znáte citát "Často nám v učení brání právě to, co si myslíme, že už víme" (Claude Bernard)? Navíc jsem si užila roli psa v klasické klikací hře pro lidi, úkol, který si na mě vymysleli, jsme s trenérkou dotáhli skoro až do konce. Abyste měli představu, tak jsem: 1) měla vzít ptačí pero, zabodnout ho do korkového špuntu a postavit ho na stůl, 2) vzít plátěný sáček a obrátit ho naruby, 4) vybrat všechny žluté kamínky a dát je do pytlíku, 5) položit pytlík s kamínky pod pírko, 6) sfouknout pírko. S občasnými nápovědami typu "měla by ses zbavit toho pověrčivého chování", jsme až na poslední bod všechno zvládli. A musela jsem se smát, když nám Gabby prozradila pointu, protože úplně stejnou věc jsem vysvětlovala i účastníkům jednoho z mých klikacích seminářů, a teď jsem na ni zapomněla. Nebudu ji prozrazovat, abych někoho nepřipravila o překvapení, až se k nám Gabby vrátí, ale můžu vám napovědět, že je potřeba velmi přesně naslouchat instrukcím, protože to je skryté mezi řádky.

Drakene, bdi! Neztrácej dech!
Nového cosi v Obězích všech.
Tradice může skrývat klam.
Tak nevěř všemu! Mysli sám!
(Anne McCaffrey)

S postupem večera došlo i na méně základní věci, některé z nich byly v knížce, některé ne, některé ano, ale jinak. Jediná chyba byla v tom, že byl seminář příliš krátký a hodiny na nás neúprosně tlačily.

Že jsem nešla na seminář i druhý den, toho budu ještě dlouho litovat a je to pro mě poučení, že i když dotazy, proč chodím na některé semináře znovu a znovu, dostávám skoro tak často, jako dotazy, proč jsem si pořídila welsh corgiho, nemám se nechat zviklat a dál dělat, co mě baví. A kdybych si mohla vybrat téma, které by mě v jejím podání zajímalo, tak by to bylo vedení lidí, protože mě nejen fascinovalo, co říkala, ale jakým způsobem to podávala.

V pátek odpoledne adrenalinová krasojízda pokračovala pvními agility závody, kde jsem pobíhala po parkuru s píšťalkou místo se psem. Závody provázela smůla, nejprve se odkládaly kvůli nedokončeným překážkám, ve výsledku se ale ukázalo, že jsme se tím akorát vyhnuli začátkům povodní. Nevyhnul se jim cvičák v Lahovičkách, takže na poslední chvíli se závody přesouvaly do Horních Počernic. Všechna smůla má ale zřejmě své meze, a tak se na nás sluníčko usmívalo, nějaké zkoušky se podařilo splnit a snad si to všichni nakonec užili.

Trojkový parkur dal mnohým týmům zabrat.

Všechny parkury najdete zde: agilityspace.eu

Ještě pořád si v hlavě přehrávám všechno, co jsem za uplynulý týden viděla a slyšela (a taky čichala a hmatala) a myslím si, že budu rozebírat motivaci psa i svou vlastní ještě hodně dlouho. Každopádně mám obrovskou chuť se dál učit a zjišťovat stále nové souvislosti. Bylo až s podivem, že jsem se na fyziologii dokázala soustředit na tolik, že jsem byla schopná dorazit na zkoušku i s indexem a odpovědět na nějaké otázky, aniž by se mi myšlenky nezatoulaly zpět k tréninku. Ale teď je po zkouškách a můžou se toulat dle libosti.