Takový evergreen, ale stojí za zopakování. Jen bych chtěla upozornit na fenomén touhy po dokonalosti v tréninku, která může být ve výsledku v tom tréninku na škodu. Kdysi to v Přivolávačích rozebírala Susan Garrett. Že je sama perfekcionista a do svých programů tak často přitahuje podobné typy trenérů (každý majitel zvířete je zároveň jeho trenér, ať už to ví nebo ne). Zaměření se na detail není to samé jako pitvání se v detailech. V tréninku se zvířetem (ale i ve vztahu s lidmi) může neustálé pochybování, porovnávaní, hodnocení a snaha o "dokonalé" provedení vést k tomu, že se vytratí ze spolupráce radost. Jednak pro časté opakování stále stejného dokola, což je nuda, druhak pro neustálou nejistotu a z toho pramenící pocit frustrace, jestli není možné provedení ještě vylepšit.

Umět i říci "takhle to je dobré dost" nesouvisí s rezignací "na víc nemám, musím se smířit s tím, co je." Spíše s přijetím, že by to mohlo být i lepší, ale taky by to mohlo být i horší, a pro moji situaci může být současný výsledek dostačující. Prostě někdy není nutné umět vše, zvládnout všechno. Stačí, že zvládneme, co potřebujeme. Nemusím mít sbíhanou kladinu naučenou jako Silvie, mít přesný heelwork jako Sandra nebo efektní freestyle cviky jako Elke. Mohu, jestli chci, jestli to je můj sen. Jestli do toho chci investovat čas, energii, peníze... Úspěch je málokdy zadarmo, za vším je práce. Někdo posouvá limity tím, že naučí sbíhanou zónu, která změní, jak vnímáme daný standard ve sportu. A někdo tak, že si udělá čas na sepsání myšlenek po jedné tréninkové lekci. Neznamená to, že toho dělám méně. Jen dělám jiné věci, protože mám jiné priority.

That's enough for me.

Jak by se žilo s člověkem, který nemá nikdy dost?


https://www.youtube.com/watch?v=uztIUUh5-WE

Děsně nesnáším organizování akcí. Ale někdy přijde myšlenka tak neodbytná, že i když narážím na komplikace, tak to před sebou stejně hrnu dál. Tak to bylo i s myšlenkou uspořádat informační přednášku a spojit to s příspěvkem nějaké neziskové organizaci. Moje trenérská část kolikrát trpí, když vidím psy tlačené na terapiích do situace, které pro ně nejsou komfortní a často si říkám, jestli by efekt nebyl lepší, kdyby pes spolupracoval dobrovolně. Chápu i "přirozenější" přístup, který vychází z přesvědčení, že zvíře samo nejlépe pozná, co mu pomáhá, a samo si řekne, ale přemýšlím, jestli jsou i jiné cesty. A na ukázání těch jiných cest se mi podařilo domluvit s Kristýnou Dostálkovou přednášku na téma Trénink ke spolupráci nejen pro fitness a wellness.

Jak trénink ke spolupráci na veterině vypadá v praxi:

Když byla Gabby na začátku léta na návštěvě v České republice, kromě přednášek a besedoseminářů byla i na několika akcích, které u nás organizuje František Šusta. Pro takové příležitosti funguji jako překladač z češtiny do angličtiny a mohla jsem se tak podívat na kozokemp. Kozokemp je obdobou chicken campu, akorát si myslím, že je ještě o něco propracovanější, protože kromě koz pak člověk cvičí ještě s vlastním psem. Chicken camp vzniknul jako praktický způsob, jak poučit trenéry delfínů o praktickém využití principů operantního podmiňování pro výcvik zvířat. Slepice jsou malé, snadno přenosné, snadno odměňovatelné a snadno předatelné mezi cizími lidmi. Zato kozy jsou velikostí podobnější psovi a spoustu překážek a chování mohou dělat stejně jako on. Jak jsem tak trénink s kozami pozorovala, hned mi bylo jasné, že bych si to taky chtěla vyzkoušet.

Před týdnem jsem zrušila tréninky a sama vyrazila na přednášku s Jakubem Beranem o jeho pohledu na tresty, kdy se bere v úvahu jejich etická stránka, vědecké poznatky i welfare zvířat. Na přednášku s tímto tématem byly výborné ohlasy, tak jsem byla zvědavá. Nicméně tresty byly jen malou částí povídání. Důležité je jejich zasazení do celkového kontextu operantního podmiňování, kde je užitečné se vyznat v odborných termínech, protože to člověku napoví, jakou plní která technika funkci. Kuba to prezentoval na metaforickém příkladu komunikace majora Alíka, psího astronauta ve vesmíru, s obyvateli planety Země.

Gabby rozlišovala označení (marker) a přemostění (bridge), i když v literatuře se obvykle jedná o jedno a to samé. Označení je signál, který se objeví při výskytu chování, které chcete ovlivnit. Přemostění je okamžik od označení až o posílení ve formě podání odměny. Trenéři měli opět za úkol naučit nové označení. To je opět příležitost podívat se na automatismy. Hodí se mít po ruce pár pozorovatelských očí, jako byl na workshopu, nebo si trénink natočit na video a pak si ho zkontrolovat. Častým zlozvykem třeba je, že člověk pohne rukou pro pamlskovník dříve, než klikne, nebo v očekávání správného chování kývne hlavou... Háček takových nevědomých označeních je v tom, že si myslíte, že označujete jednu věc (protože za tu kliknete), ale zvíře si upevňuje něco jiného (protože pohnete rukou k pamlskovníku).