Nudíte se o adventu? Pochybuji :-) Ale kdyby přece, najdete mnoho příležitostí, jak se se psy zabavit. Jednu z nich nabízí i psí škola Dancing Dogs, pro kterou se svými psy připravuji malou inspiraci na trénink základů dogdancingu. Každý prosincový den až do Štědrého dne tam najdete krátká cvičení od základů klikr tréninku, přes dovednosti pro povinné cviky na zkouškách, až po skládání cviků dohromady.

Všechn 24 cviků najdete postupně na blogu psí školy Dancing Dogs, můžete je odebírat na YouTube kanále a přidat se ke skupině na Facebooku.

Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!

Nedávno jsem narazila na blog Daisy Peel s reakcí na něčí povzdech, že se na sociálních sítích sdílí jen úspěchy, a když se člověku nedaří, tak má pak pocit, že je v tom sám. Přitom důvodem, proč si člověk svoje neúspěchy nechává pro sebe, může být to, že se mu pak nedostane podpory. Je rozdíl mezi sympatií a empatií (mimochodem, víte, že v novém roce chystám čtenářský klub ke knížce Od delfína ke psovi a zpět k člověku? Zatím můžete sledovat info na Facebooku). Komentáře, že přeci když nejde o život, tak jde o ..., akorát znevažují úsilí, které člověk do svého výkonu vložil. Já mám zas někdy pocit, že se na neúspěchy příliš zaměřuji, protože mě sice baví poučení, které z toho plyne, ale pro psy to znamená, že je zbytečně často dotlačím do situací, které jsou pro ně příliš obtížné.

Poslední adventní víkend jsem měla v podstatě volný, tak jsem si odskočila jako divák a pomocník na dogdancingové závody v Boudě s názvem "Adventní taneční revue". Pomáhání na závodech považuji za velmi prospěšnou činnost pro každého závodníka, aby si uvědomil, kolik práce za takovými závody stojí. V jednom zahraničním soutěžním řádu jsem dokonce našla, že jakožto součást přípravy na rozhodčího se adept musí účastnit určitý počet hodin na různých pomocných pozicích u parkuru - jako zapisovatel, stopkař, zvedač latěk a tak dále. Je tak obeznámen s každou činností a může pak v budoucnu pomocníky řádně proškolovat. Já si každopádně užívala, že se můžu na sestavy jen dívat, protože samotný závodník toho zas tak moc nevidí - prochází si choreografii na place, převléká se do kostýmu a z kostýmu, běhá okolo psa, aby ten byl vyvenčený, rozcvičený, motivovaný a vůbec v pohodě, aby mohl podávat nějaké výkony.

Díky pohotovým očím a rukám fotografa mám památku na vystoupení sice s různými psy, přesto mají něco společného a patří mezi moje nejoblíbenější fotografie. Není to snad proto, že by byly z významných soutěží, jedna je dokonce z neoficiálních závodů, ani proto, že bychom předvedli nezapomenutelný výkon nebo se umístili na příčkách nejvyšších. V obou případech jsme dokonce byli úplně poslední. Přesto se musím usmát pokaždé, když se na ně podívám, právě díky radosti ze společného vystoupení, kterou mi připomenou.

Ještě před odjezdem na tábor jsem přihlásila Ayga a Evelýnu na zkoušky, obojí Heelwork, Aygo dvojka, Evelýna jednička. Evža teoreticky všechny cviky umí, ale předvést je v prostředí, ve kterém se necítí zcela bezpečně, to je problém. Aygo taky všechny cviky ze zkoušky umí, ale každý, kdo na dogdancingových zkouškách někdy byl, dobře ví, že něco umět, a pak to naostro předvést, není to samé.

Aygovi se nakonec heelwork moc povedl, s drobnými chybami v pasážích, kde nejsou vyjímkou ani v tréninku. Pořád si ale nejvíc užívám toho, že ani jednou za sestavu neštěkl! Přestože trénink prořval, protože místo pamlsků si tam můžu vzít jen hračku, a s ní štěká, musela jsem se naučit nepropadat při tréninku panice.