V sobotu mohla mít Evelýna radost, protože místo abych ji tahala po závodech, jela jsem na seminář Rehabilitace pracovních a sportovních psů pořádaných Asociací fyzioterapie a rehabilitace zvířat. Po semináři následovalo shromáždění členů asiciace a spojením takových dvou akcí by se jistě jiné kluby mohly inspirovat, akorát bych doporučila seminář omezit na dopoledne, protože se shromážděním jsme končili v osm večer a koho čekala ještě cesta na druhý konec republiky, popřípadě na Slovensko, ten z toho moc nadšený nebyl.

Přednášeli MVDr. Aleš Tomek, Dopl. ECVN z Jaggy Brno a Dr. Sabine Mai, CCRP, MSc&MAS z Physiovet, Rakouska. Tématem byla kondice psů u policie, psů specializovaných na pachové práce, němečtí ovčáci a border collie a jejich specifické problémy včetně těch málo známých, agility a jeho specifické nároky.

Jak jsem tak poslouchala povídání o psech trénovaných k vyhledávání výbušnin, vzpomněla jsem si na přednášku Kena Ramireze a jeho použití protokolu, kdy se pes učí říkat, že nechce pracovat. Přišlo mi, jak je důležitá mezioborová spolupráce nejen s veterinárními lékaři, ale i trenéry. Taky chápu, proč říkal, že profesionálních trenérů není nikdy dost, zvláště těch dobrých. Dobrý trenér by mohl vysvětlit, že není nutné držet psa o hladu, takže by pes nebyl podviživený a mohl by si tvořit svalovou hmotu, aby tu zátěž vydržel. To samé platí pro sportovní trenéry. Fyzioterapeut může vysvětlit problematiku pohybu a trenér to pak přenést do sportu.

Co ještě vyplynulo ze semináře? Chcete-li snížit riziko zranění ve sportu, nepořizujte si border collii. Alespoň statisticky. Co by byl nejbezpečnější sport jsme si neříkali. Asi žádný, v každém sportu se člověk nakonec může dostat do extrému.