Vytisknout
Kategorie: Clicker
Zobrazení: 826

Někdy je snazší svěřit se člověku, který bydlí na jiném kontinentu, a víte, že ho zase pěkných pár měsíců neuvidíte. Gabby na semináři vypráví příklady, jak často se nám do vztahu se zvířaty pletou naše vlastní domněnky a předsudky. Někdy do zvířete projektujeme něco ze svého podvědomí a nevědomí, myslíme si, že mluvíme o zvířeti a přitom mluvíme o sobě. A tak jsem jí o krátké pauze vyprávěla o svém nedávném rozhodnutí a k jakému odhalení mě to vlastně přivedlo. Navrhla, abych se o něj podělaila se všemi, ale protože jsem nechtěla vyprávět ten příběh na semináři, slíbila jsem, že o něm napíši blog.


Foto: Happy Dogs

Ať už si o druhém myslíte cokoli, nechte si to pro sebe. Pokud máte například pocit, že ten druhý nemá dostatečně otevřenou mysl, nemůžete mu to sdělit. Je to váš názor, vypořádejte se s ním sami. Jediné, co můžete udělat, abyste ovlivnili zkušenost toho druhého, je zhluboka se nadechnout a sami být ještě otevřenější.
- Gabby Harris: Od delfína ke psovi a zpátky ke člověku

Evelýna tenhle týden oslavila čtvrté narozeniny a u mě už je dva a půl roku. Je chytrá jako opice, ale při cvičení v neznámém prostředí, což je v podstatě každé, se více soustředí na okolí než na cvičení. Jednou za půl roku mě přepadne obava, že za to může nějaký zdravotní problém a já ji nutím do něčeho, co je nad její fyzické síly. Od základních vyšetření krve jsme prošli rentgeny nohou a páteře, dermatologií i čínskou medicínou. Po stránce západní medicíny je zdravá a nic jí nebrání sportovat. A protože čtyř letý pes přeci už musí něco umět, začali jsme s dogdancingovými zkouškami. Na druhý pokus se jí podařilo nejjednodušší dogdancingovou zkoušku splnit, výkon na videu ale byl spíše k pláči. Ne proto, že by nedělala cviky, ale proto, že u toho vypadala jako hromádka neštěstí. Na následujících zkouškách se začuchala a bloudila po place, až jsem si řekla, že ji prostě do soutěžení nebudu nutit. S agility tréninky to bylo jako na houpačce, jednou letěla jak vítr, podruhé se všem překážkám vyhýbala.

Chtěla jsem se litovat, že mám doma dva psy, a ani jedním se nedá dělat agility. Jenže když jsem nad tím víc přemýšlela, ukázalo se, že mi to vůbec není líto. Spíš se mi ulevilo. Už nějakou dobu mě závodění nijak netáhlo, netěšily mě tréninky, dokopala jsem se na ně jednou za měsíc a celou dobu hledala, co je na tom tréninku špatně. A přitom jsem měla výčitky, jak málo trénuji, a výčitky, jak se málo věnuji jiným věcem, kterým bych se věnovat chtěla nebo měla. Jenže jsem si nechtěla připustit, že mě agility nebaví, protože jsem se v osmi letech rozhodla, že mě bavit bude, mám spoustu agility kamarádů a možná i obavu, že když s ním přestanu, tak svoje kamarádství ztratím.

Vtipné na tom je hlavně to, že když jsem se podívala na video z poslední zkoušky, tak na něm Evelýna vlastně cvičila moc pěkně. Většinu času dávala pozor, mávala ocasem, nesnažila se utéci. Vlastně ten pes jen věděl dřív než já, že soutěžit nechci.

Ale nelekněte se, že mě potkáte na mistrovství České republiky v dogdancingu. Aygo je naštěstí pro každou špatnost. A Evža si zaběhne pár A0, na které už byla přihlášená, abychom zas získaly nějakou novou zkušenost.

P.S.: Kdo ještě neviděl The Greatest Showman, tak napravit!