aneb jak přežila torzi žaludku
Když se pejskaři sejdou u táboráku a chtějí si vyprávět hororové historky, vypráví si o úrazech a nemocech svých psů. Několik těch historek bylo o torzi a to mi pomohlo se zorientovat, když potkala i nás.
Evelýnu jsme měli z útulku půl roku a zvykli jsme si na různé divné chování, jako lovení imaginárních much, nenadálé kousání a cupování věcí i ťukání do lidí. Byl nedělní večer (protože tyhle věci se prostě nemohou dít v nějaký inteligentnější čas), psi se navečeřeli, zalehli a my sledovali film v televizi. Po půl hodině ale začala být Evelýna neklidná, chodila po kuchyni, jako by něco hledala, a když se začala v předsíni snažit vyškrábat a kousat do dlaždiček, už mi to přišlo i na ní dost podezřelé. Sice si zase lehla, ale to už jsem u ní seděla a jako správný hypochondr ji pozorovala.
Intuice je vlastně nevědomé poskládání si informací, ze kterých mozek vyplivne závěr, ke kterému ale člověk neví, jak vlastně došel. Mně hlavou probleskla myšlenka, že má nějaký větší hrudník, hned za ní další myšlenka, že by to mohla být torze, a zas jsem ty myšlenky vytěsnila, že se mi to určitě zdá, že nedělala po jídle nic, proč by se jí měl žaludek přetáčet. Ale už jsem se nemohla zbavit pocitu, že mám vyrazit na veterinu, dokud mají ještě otevřeno. Takže jsem sbalila psa, doklady a peníze a vystřelila.
Dneska už vím, že takhle se to řešit nemá, že má člověk na veterinu volat, jestli budou mít čas a prostor se mu věnovat, a že je tedy dobré vědět, kde a kdo drží pohotovosti. V Praze to máme o to jednodušší, že tu funguje zvířecí záchranka pet medic a každý Pražák by si měl její číslo pro jistotu uložit do mobilu.
Každopádně já vystoupila u veteriny se psem, co si uždiboval trávu a vypadal vlastně normálně. S provinilým pocitem, že obtěžuji v neděli večer na pohotovosti, jsem se zeptala, jestli by se na ni mohl někdo podívat a čekala, až na nás přijde řada. Evelýna občas naprázdno polkla, takže alespoň něco na ní bylo podezřelého. Vyšetřující doktorka se naštěstí nenechala zaskočit pokročilou hodinou, zeptala se na zvětšování objemu hrudníku a břicha, což jsem odkývala, že se mi to skutečně zdá. Na rentgenu byl vidět zvětšený žaludek, dostala kapat infuze, já podepsala informovaný souhlas a o půlnoci odcházela z veteriny s vodítkem bez psa.
Dopadlo to dobře, naštěstí i díky tomu, že žaludek nebyl přetočený úplně, ale jaké to byly nervy, to žádnému pejskaři nemusím vysvětlovat. Torze žaludku je totiž život ohrožující stav. Hledala jsem pak, kde se stala chyba, jak jsem tomu mohla předejít, i když podle doporučení krmíme dvakrát denně, po jídle jsem jí měla na očích a věděla jsem na 100%, že neměla žádný jiný pohyb než od misky do pelíšku. Bohužel zvětšení žaludku nadprodukcí plynů a jeho následné přetočení je prostě smůla, a i když jsou rizika větší u větších psů s hlubokých hrudníkem a spíš starších psů, může k němu dojít klidně u jorkšíra nebo u štěněte, dokonce i s větším odstupem od krmení. Je to stav, který vyžaduje chirurgický zákrok, jinak se žaludek, ze kterého nemohou plyny odcházet, zvětšuje tak dlouho, až utlačí břišní cévy a dochází k systémovému šoku. Při operaci se pak kromě navrácení žaludku do správné polohy a uvolnění nahromaděných plynů žaludek přišije k břišní stěně. U psů náchylných k zvětšování žaludku se ten stav totiž může opakovat (a často opakuje), ale s přišitým žaludkem už nedochází k jeho přetočení.
A tak se Evelýna podruhé narodila a já posílám naši hororovou historku dál. Podobnou story mám ještě s Aygovým pooperačním krvácením do břicha, ale na to vzpomínám velmi nerada. Kdo jste ještě neabsolvoval, tak rozhodně doporučuji semináře první pomoci pro psy.
Video je mizerné, ale jiné nemám a taky doufám, že už nikdy nebudu mít příležitost ho točit.