Zrovna jsem dneska náhodu zachytila epizodu Mistra Beana, která mně naprosto fascinovala tím, jak ukazovala shaping lidského chování. Shaping je jedna z možností, jak něco naučit psa pomocí clickeru, a v podstatě je založená na tom, že se cvik rozloží na malé kousíčky a člověk kliká za každý krok "správným směrem". Když si vezmeme za příklad třeba aport, tak člověk by klikal za to, že si pes aportu všimne, skloní se k němu, vezme ho do huby, poponese ho, poponese ho směrem k člověku, sedne si s ním před člověka. Fígl je v tom, že pes zjistí, že to, co z vás vylákalo klik a odměnu předtím, už nefunguje, tak musí zkusit něco dalšího (nestačí čuchnout k aportu, chytí ho zuby).

Mr. Beanovi se rozbila televize. Začal tím, že pobíhal s anténou a hledal signál - v pokoji, na chodbě, lezl po nábytku... - snažil se získat odměnu v podobě televizního obrazu a zkoušel možnosti, jak ji dosáhnout. Nakonec zjistil, že když položí anténu na zem a sedí před ní, televize funguje, ale jakmile se natočí tak, aby na ni viděl, obraz zase vypadne. Zkouší různé polohy na židli, ale nefunguje nic. Tak za rozhodne, že židli oblékne - sundá si kravatu, košili, ponožky, boty ale protože obraz stále nic, pokračuje s kalhoty a nakonec musí dolů i slipy, takže židle je oblečená a Mr. Bean se dívá na televizi zahalený do lepenkové krabice.

Původní činnost - běhání s anténou-, je od výsledku - oblečená židle a nahý pan Bean - značně odlišná, ale přesto je postup k ní logický (pro Beana). Zjistil, co funguje - anténa v určité poloze -, byl odměňen a povzbuzen ve hledání konečného řešení a pokračoval, dokud nezískal trvalou odměnu - nerušené sledování televize -, když to znamenalo nepříjemný "cvik" - svlečení se a obléknutí židle.