Přijde vám to jako dobrý nebo špatný nápad? Asi záleží, svým způsobem to je trochu kontroverzní přání, když je teď spíše v kurzu přístup nevýchovy, samořízeného učení a nechválení, aby nebyla narušená vnitřní motivace. Nevím o tom dost, abych chtěla obhajovat kterýkoli z táborů, mám v podstatě ráda velkou autonomii i u psů a nepřijde mi, že by se to s klikr tréninkem nějak zásadně neslučovalo. Celý koncept možnosti zvířete říci ne, jak o tom mluví Gabby Harris na seminářích a v knize, mimo jiné podporuje to, že se zvíře učí nové věci a dělá je i proto, že je zvídavé a má to jako zábavu, nejen proto, že za to dostává odměny. Jedna z nejsilnějších myšlenek z knihy Od delfína ke psovi a zpátky ke člověku je pro mě to, že odměna má sloužit jako informace, nejen posilovač chování. Ale zpátky k člověku.

Byla jsem teď svědkem chování lidského trenéra, které jsem tak nějak zapomněla, že může taky existovat, protože se vlastně nepohybuji mezi závodícími sportovci (bez ohledu na to, že kynologické sporty umí být časově, finančně, fyzicky i psychicky náročné, v porovnání s klasickými sporty to je v podstatě stále volnočasová aktivita). Hned mi naskočily nedávné kauzy o mentálním zdraví vrcholových sportovců a vůbec se nedivím, že někdo v takovém prostředí odejde dřív na psychiku než na fyzické zranění. Na cvičácích takový přístup ustojí němečtí ovčáci a lidé, kteří nevědí, že jsou i jiné cesty. Pokud je tedy vlastní pes nakonec na ty cesty nepřivede.

Teď pod mnoha letech zase cvičím pravidelně s trenéry a moc si užívám, že si konečně nemusím kolem tréninku všechno vymýšlet a zařizovat sama. Zejména u kali, což je filipínské bojové umění, si přijdu jako na klikr tréninku a vedení lekcí je pro mě velkou trenérskou inspirací. Nevím, jestli to je tak obecně u bojových umění, ale dovednosti jsou učené po malých krocích, kritéria jsou jasně definovaná, postupně se chování řetězí dohromady. Navíc trenér rychle chytil, že neustojím upozorňování na chyby. Což zároveň neznamená, že bych nekončila s modřinami, puchýři a fňukáním druhý den, že nemůžu udělat krok a zvednout ruce, jak mě bolí svaly :-D

Jo, učení a učení se je velká výzva v každém věku a čeká na nás každý den. A tak jsem vlastně ráda za střetnutí se s jiným přístupem, zas mám nový materiál k přemýšlení. Mimo jiné i o tom, proč ve mě chování někoho jiného spustilo určitou reakci, protože za svoje reakce jsem zodpovědná jen já sama. A když myslím "trénovat lidi jako psy", tak tím hlavně myslím "soustředit se na to, co je dobře."

Co vy a trenéři? Co vám na vašich trenérech vyhovuje a co si myslíte, že byste ještě potřebovali jinak?

P.S.: Přemýšlela jsem teď ještě nad prvním odstavcem. Sociální sítě se mě totiž snaží vycvičit, abych posílala příspěvky tak, jak chtějí ony, ne jak by se líbilo mně, a mě to docela leze na nervy. A uvědomila jsem si, že to je proto, že s tím nesouhlasím. Jako OK, souhlasím tím, že tam jsem, ale neřekla jsem jim výslovně, že se chci naučit to a to, ať mi za to klikají. Zatímco u trenérů jsem proto, že si chci nějakou dovednost osvojit, tak za to chci klikat, abych věděla, kdy to dělám dobře.