Takový evergreen, ale stojí za zopakování. Jen bych chtěla upozornit na fenomén touhy po dokonalosti v tréninku, která může být ve výsledku v tom tréninku na škodu. Kdysi to v Přivolávačích rozebírala Susan Garrett. Že je sama perfekcionista a do svých programů tak často přitahuje podobné typy trenérů (každý majitel zvířete je zároveň jeho trenér, ať už to ví nebo ne). Zaměření se na detail není to samé jako pitvání se v detailech. V tréninku se zvířetem (ale i ve vztahu s lidmi) může neustálé pochybování, porovnávaní, hodnocení a snaha o "dokonalé" provedení vést k tomu, že se vytratí ze spolupráce radost. Jednak pro časté opakování stále stejného dokola, což je nuda, druhak pro neustálou nejistotu a z toho pramenící pocit frustrace, jestli není možné provedení ještě vylepšit.
Umět i říci "takhle to je dobré dost" nesouvisí s rezignací "na víc nemám, musím se smířit s tím, co je." Spíše s přijetím, že by to mohlo být i lepší, ale taky by to mohlo být i horší, a pro moji situaci může být současný výsledek dostačující. Prostě někdy není nutné umět vše, zvládnout všechno. Stačí, že zvládneme, co potřebujeme. Nemusím mít sbíhanou kladinu naučenou jako Silvie, mít přesný heelwork jako Sandra nebo efektní freestyle cviky jako Elke. Mohu, jestli chci, jestli to je můj sen. Jestli do toho chci investovat čas, energii, peníze... Úspěch je málokdy zadarmo, za vším je práce. Někdo posouvá limity tím, že naučí sbíhanou zónu, která změní, jak vnímáme daný standard ve sportu. A někdo tak, že si udělá čas na sepsání myšlenek po jedné tréninkové lekci. Neznamená to, že toho dělám méně. Jen dělám jiné věci, protože mám jiné priority.
That's enough for me.
Jak by se žilo s člověkem, který nemá nikdy dost?