Ve středu osmnáctého září začíná mistrovství světa tréninky národních týmů. Tréninky jsou online vysílané přes YouTube, takže je mohou sledovat i socky, které chodí do práce, pokud má pacient zrovna zpoždění. Tréninky slouží k tomu, aby se týmy seznámily s povrchy a překážkami, nikdo nečeká, že co neuměly doteď, by za krátký trénink doučili. Proto mají všechny velikostní kategorie všechny překážky, které mohou být v závodě použity. A protože se ještě stále nikomu nepodařilo vyhodit látkový tunel ze seznamu standardních překážek, byl tam i ten.

Přemýšlela jsem, jak se k tomu týmy postaví. Nezdálo se mi totiž pravděpodobné, vzhledem k mnohaletému vzorci na velkých soutěžích, že by rozhodčí látkový tunel v parkuru nakonec použili. Nicméně to samé platilo o stolu, ještě před tím, než byl vyřazen, přestože se na většině závodů ve většině zemí už běžně nepoužíval, na MS byl a psi se dost divili. Rozhodnou se závodníci, že látkáč cvičit nebudou a vsadí na to, že se neobjeví, nebo ho cvičit budou a budou riskovat zranění ještě před prvním startem?

A pak mi došlo, jak jsem se nechala snadno ovlivnit diskusemi na sociálních médiích. Osobně mi látkový tunel v agility nevadí. I v době, kdy byl na ústupu, jsme ho celkem pravidelně na tréninku vytahovali a zapojovali do sekvencí. Přesto jsem ho několik let na závodech nepoužila. Rozhodně si za to ale netleskám, neb důvody jsou sobecké a s rozvojem sportu, o který by se měl rozhodčí především starat, nijak nesouvisí.

Nejčastějším argumentem pro nepoužití látkového tunelu je, že je velké riziko zranění - zamotání se do látky nebo náraz na bok "boudy". To první lze podle mě velmi ovlivnit délkou a materiálem látky. Prosby zdola byly vyslyšeny a při úpravě řádu byla délka látky zkrácena. Vzhledem k pokroku v úpravě překážek, viz molitanové zdi a dálka, celorozpadací tunel, se mi zdá pravděpodobné, že i látka může být navržena tak, aby pravděpodobnost zamotání byla co nejmenší. Často se pak objevuje argument, že taková látka je příliš těžká pro malé psy, soucítím s nimi, ale stejně tak je pro ně obtížná houpačka nebo se vyšplhat na áčko. Agility může dělat každý, ale nemůže očekávat, že bude konkurenceschopný psům s lepší stavbou těla. Bohužel.

To druhé je závažnější argument, i když i zde se snaží výrobci překážek o inovace. Jednu dobu byl využíván stejný vchod, jako mají normální kulaté pevné tunely, ale to nakonec nevyšlo s odůvodněním, že pes pak nepozná, jestli je tunel roura či záclona. Sice se mi nikdy nestalo, že by to psa mátlo, když se jednou daný typ látkového tunelu naučil, ale uznávám, že někdo se s tím setkat mohl. Většina psů taky těžko rozliší, jestli nabíhá na kladinu nebo houpačku. Psovodi mají různé povely, i tak si psi občas nejsou jistí a spletou se. Snaží se tedy využívat měkké materiály, plechy, které jsou poddajnější, třeba se přijde ještě s dalším technologickým řešením.

Aby bylo jasno, já mám osobně z látkového tunelu velký respekt. Na intenzivce se mi stalo, že si jedna z účastnic napětkrát o látkový tunel roztříštila kotník. Nešťastná náhoda v kombinaci s nezkušeným psem, který psovodovi překřížil cestu, až narazila do hrany tunelu, dokonce v opačném směru, než byl postavený, takže tam nebyl ani žádný molitanový okraj, který by ale stejně v tomhle případě moc nezachránil.

Ale není to jen látkový tunel. Taky jsem zažila zlomenou ruku po nevydařené otočce na čelo, vykloubené koleno po nevydařeném blindcrossu, zpřetrhané vazy v zápěstí po pádu z kladiny, utržený vaz v koleni po jednoduché skokové překážce. A to ani nepočítám chronická mikrotraumata z nárazů do áčka, slalomování či těsném točení po normálních skocích, u kterých může být nejen obtížná diagnostika, ale zejména určování primární příčiny.

Na to je častý argument, že určité riziko bude vždy, ale musíme eliminovat to, které zvládneme. Samozřejmě vycházím jen z vlastních vzpomínek, které mohou být subjektivně omezené, ale i když pamatuji několik nárazů v boudě látkového tunelu, určitě pamatuji více pádů z kladiny, uklouznutí v látkovém tunelu, pádů do skokové překážky po neodhadnutí vzdálenosti odrazu. Nevšimla jsem si, že by byl nějaký extrémní nátlak na odstranění těchto překážek (byť se jistý anglický rozhodčí zasazoval o vynechání pevných tunelů). U tunelů se snaží o protiskluzné materiály, stejně tak zónovky mají gumový granulát, závodníci se snaží naučit psa pracovat na parkuru efektivně a šetrně, mimo parkur se věnují fyzické přípravě, rozhodčí jsou vedeni k tomu, aby vždy dbali na zařazení rizikových překážek do parkuru tak, aby měl přímý náběh a přímý výběh.

Ač nejsem obecně pro vyřazování překážek, protože tím parkury ztrácí pestrost, ze svého sobeckého pohledu vzdor vůči látkovému tunelu chápu. Když ho rozhodčí nepostaví, nemusí řešit, jestli je náběh i výběh dostatečně bezpečný pro psy všech tvarů a velikostí a psovody všech úrovní zkušeností, jestli mají pořadatelé překážku odpovídající kvality a jestli budou mít zodpovědného pomocníka, který v průběhu celého dne bude látkový tunel bez průtahů rovnat. Nemusí ani posluchat řeči od závodníků, proč zařadil tak archaickou překážku. Pořadatelé si nebudou muset překážku kupovat a měnit každých pár let, když se komise rozhodčích a FCI rozhodne, že se jim už nelíbí. Závodníci nebudou muset překážku učit a řešit, jestli psovi pomoci, aby ji překonal ideálně nebo ne.

Mimochodem, když jsem tak sledovala tréninky, tak ne všichni závodníci řešili, aby měl jejich pes rovný náběh do tunelu a klidně pak těsně zatáčeli. Pročpak? Třeba to nepovažovali za nebezpečné, nebo měli psy naučené, jak se s tím bezpečně vypořádat. Nebo jim to bylo jedno. Za sebe bych jen chtěla říci, že může být rozdíl mezi tím, co si lidé opakují tak dlouho, až to každý bere za fakt, a fakty. Znáte film Bílá paní? "Věř, ale komu věříš, měř."