Když na téma tréninku na závodech zavedu s někým teoretickou debatu, ne vždy se setkám se souhlasným názorem, že zanést možnosti tréninku do řádu by bylo ku prospěchu věci. Než se dostanu k tomu, jak k tréninku na závodech přistupuje klub založený známým britským trenérem a reprezentantem na mistrovství světa, chtěla bych zavzpomínat na vývoj trénování na závodech u nás.
Když jsem před nějakými třinácti lety začínala závodit, všichni byli rádi, že zvládají opravit obyčejná odmítnutí, a s opravami nějakých skočených zón se nikdo nezatěžoval, i proto, že rychlost psa na parkuru byla v průměru nižší a spíše si všichni bezchybnost hlídali, než aby psa hnali vpřed.
Pak ale někteří závodníci, kteří chtěli uspět i na nejvyšší úrovni, přišli na to, že dosáhnou lepších výsledků, pokud psa i během závodů někdy odmění. Zároveň začínala éra, kdy se na závodech začalo scházet více účastníků, a zdržování se závodníků na parkuru začalo být problémem. Jestli si dobře vzpomínám, tak v reakci na to se v řádu objevilo pravidlo, že za použití motivačních pomůcek na parkuru může být tým diskvalifikovaný z celého závodu a také se více leckdy dodržovalo, že po diskvalifikaci musel tým opustit parkur bez možnosti doběhnout si jeho zbytek. Jinými slovy se nežádoucí chování mělo potlačit trestem.
Kdo pracuje se psy "přes odměny", jak říká František Šusta, jistě si všiml jisté nevýhody. Už Skinner, autor termínu "operantní podmiňování" o trestech řekl, že člověka naučí jediné věci - jak se mu vyhnout. Takové bylo moje řešení - po zóně, kterou jsem chtěla odměnit, jsem vyběhla z parkuru, kde jsem měla hračku. Rozhodčí neměl důvod mě diskvalifikovat na celý den, protože jsem motivační pomůcku v prostoru parkuru nepoužila. Časté bylo i to, že lidé odměňovali svoje psy až v posledním běhu.
Pravidlo o okamžitém opouštění parkuru postupně přestalo být tak přísně dodržované, protože na něm byli biti především začínající týmy, které se třeba diskvalifikovali už na třetí překážce. Značně demotivující. Dnes je obvykle stanoveno, že se po diskvalifikaci plynule dobíhá, ale v případě velkých závodů se s tím stále můžete setkat. Dnes je už poměrně běžné, že si závodníci opraví překážku, někdy i celou sekvenci, až to trvá natolik dlouho, že k nim stihne dojít rozhodčí s otázkou, jestli to myslí vážně.
Takže tresty jako prostředek zvládání tréninku na závodech pravděpodobně nebudou to pravé ořechové. Kluby United Kingdom Agility (UKA) a United Kingdom International (UKI), obojí založené Gregem Derrettem a jeho přátely, trénink na závodech povolují a jeho pravidla mají zanesená v řádech. Následující výňatek je přeložený článek z pravidel UKI (UKA je má prakticky stejná).
Nesoutěžní běh
Psovod se může rozhodnout účastnit se v kterékoli kategorii, do které patří, "nesoutěžním během". Nesoutěžní běh není povolen v jiných kategoriích, Musí to být oznámeno předem a označeno v zapisovací listině. Nesoutěžní běh umožňuje psovodovi využít standardní čas k tréninku na parkuru.
Psovod může použít standardní čas k opakovanému tréninku jakékoli překážky. Jestliže se psovod rozhodne trénovat odložení, čas se začne počítat od chvíle, kdy se psovod poté, co od psa odešel, rozejde zpět k němu.
Jestliže se psovod rozhodne běžet nesoutěžně, může použít hračku nebo podobnou tréninkovou pomůcku k odměně výkonu svého psa.
Psovodi nemají povolenou běžet v oficiálních soutěžích na nižší výšce, než která je standardní kategorie jejich psa.
Pamlsky ani zvukové tréninkové pomůcky ani hračky vydávající zvuky nejsou povoleny.
Rozhodčí psa neposuzuje, ale sleduje tým, aby byla zabezpečena bezpečnost, správný úsudek a přiměřené jednání se psem.
Pokud psovod neuvede svůj běh jako nesoutěžní na zapisovací listině a bude na parkuru trénovat, rozhodčí tým diskvalifikuje. Pokud zopakují překážku za účelem tréninku, budou vykázáni z parkuru.