Vytisknout
Kategorie: Fitness
Zobrazeno: 34

Je to pech, co dodat. Někdy to je vteřina, kdy pes spadne z kladiny a zničí si zápěstí. Někdy plány překazí vrozená vada, která nakonec sportování znemožní. Někdy člověk neodhadne načasování a množství zátěže a dojde ke zranění z přetížení. Něčemu by možná šlo předejít, něčemu ne. Risku by se člověk vyhnul jedině tak, že by nesportoval. Ale i tak pes může spadnout ze srázu, člověk si utrhne sval, když po ránu dobíhá tramvaj.

Musela jsem si to srovnat u dvou psů, že by to šlo lusknutím prstu, to se říci nedá. Člověk má nějakou představu, plány, a najdenou je všechno jinak. I když se ve všech sportech dbá více a více na bezpečnost, pořád dochází i ke smrtelným úrazům. I mladý fotbalista může při zápase umřít na srdeční selhání. Michael Schumacher přežil Formuli 1 a dostaly ho zjezdy na lyžích. Zrychlují se sporty, zlepšují pomůcky a vybavení, a to větším tempem, než se jim dokážeme přizpůsobit.

U psů je generační výměna samozřejmě o mnoho rychlejší než u lidí, ale málokterý chovatel pečlivě studuje stavbu těla vhodnou pro tu kterou činnost a po několik generací se věnuje tomu, aby získal výkonného a zároveň odolného jedince. Rozhoduje se podle výkonnostních výsledků rodičů, zdravotních testů a, když má budoucí majitel štěstí, i povahy. Výkonnostní výsledky jsou samozřejmě do jisté míry dobrým ukazatelem - zvíře musí mít takovou stavbu těla a fyziologii, aby splnilo požadavky sportu a prosadilo se mezi konkurencí. A i když je zvíře úspěšné a má brzy potomky, nedá se odhadnout, jestli třeba kvůli opakovaným zraněním neskončí v pěti letech. A když by skončilo, bylo to proto, že na dlouhodobou zátěž nebylo stavěné, nebo protože majitel podcenil mimosportovní přípravu co se týče kompenzačních mechanismů nebo výživy, nebo prostě smůla? Věděli jste například, že u psů se středně velkou lebkou (tj. i border collií) je 35% pravděpodobnost, že se u nich rozvine spondylóza? (odkaz)

Zpět od chovatelství ke sportu. Když se jeden pes zraní, můžete pořídit jiného a sportovat s ním. Taky se ale může stát, že pak budete mít spoustu psů a ani jednoho aktivního sportovce. S větším počtem psů je také obtížnější věnovat se každému zvlášť podle jeho individuálních potřeb. Chodím teď s každým psem na procházky samostatně a užívám si to, stejně jako oni, ale byly doby, kdy bych na to prostě neměla čas. Můžete se začít věnovat jinému sportu - hoopers, obedience, dogdancing nebo nosework, stopařina... Pokud nechcete dalšího psa ani nechcete nebo nemůžete dělat jiný sport, můžete u toho původního zůstat v jiné roli - pořadatel, pomocník, trenér či člen podpůrného týmu kamarádů nebo rodinných příslušníků.

Samozřejmě je ohrané klišé hláška: "Když osud jedny dveře zavře, tak otevře jiné". Spíš mi je bližší připomenout si cimrmanovské: "Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř." Člověku se pak změní trochu priorty. Samozřejmě mě mrzelo, že musím s Aygem skončit s agility, ale když ho teď dohnaly roky a artróza, úplně mi stačí, když můžeme jít na delší procházku, na nějaké další zkoušce nezáleží.

Ve fyzioterapii platí zásada, že pokud to je jen trochu možné, tak je lepší aktivitu pozměnit, než ji úplně vynechat. Musí člověk vypozorovat, jak které aktivity pes zvládá, co je pro něj moc a po čem se nezhorší, jak dlouhé procházky může dělat a popřípadě na kterou terapii reaguje - chondroprotektiva, analgetika, ortézy, fyzioterapie, chiropraxe, masáže... Když Waye začala zlobit ramena, zhoršovalo mu to běhání áček. Tak jsme přestali běhat áčka. Kdyby se u něj nakonec neobjevila rakovina, tak bychom nejspíše nějakou dobu ještě vydrželi na jumpinzích.

Ať to jde co nejdéle co nejlépe.