V sobotu mohla mít Evelýna radost, protože místo abych ji tahala po závodech, jela jsem na seminář Rehabilitace pracovních a sportovních psů pořádaných Asociací fyzioterapie a rehabilitace zvířat. Po semináři následovalo shromáždění členů asiciace a spojením takových dvou akcí by se jistě jiné kluby mohly inspirovat, akorát bych doporučila seminář omezit na dopoledne, protože se shromážděním jsme končili v osm večer a koho čekala ještě cesta na druhý konec republiky, popřípadě na Slovensko, ten z toho moc nadšený nebyl.

Přednášeli MVDr. Aleš Tomek, Dopl. ECVN z Jaggy Brno a Dr. Sabine Mai, CCRP, MSc&MAS z Physiovet, Rakouska. Tématem byla kondice psů u policie, psů specializovaných na pachové práce, němečtí ovčáci a border collie a jejich specifické problémy včetně těch málo známých, agility a jeho specifické nároky.

Jak jsem tak poslouchala povídání o psech trénovaných k vyhledávání výbušnin, vzpomněla jsem si na přednášku Kena Ramireze a jeho použití protokolu, kdy se pes učí říkat, že nechce pracovat. Přišlo mi, jak je důležitá mezioborová spolupráce nejen s veterinárními lékaři, ale i trenéry. Taky chápu, proč říkal, že profesionálních trenérů není nikdy dost, zvláště těch dobrých. Dobrý trenér by mohl vysvětlit, že není nutné držet psa o hladu, takže by pes nebyl podviživený a mohl by si tvořit svalovou hmotu, aby tu zátěž vydržel. To samé platí pro sportovní trenéry. Fyzioterapeut může vysvětlit problematiku pohybu a trenér to pak přenést do sportu.

Co ještě vyplynulo ze semináře? Chcete-li snížit riziko zranění ve sportu, nepořizujte si border collii. Alespoň statisticky. Co by byl nejbezpečnější sport jsme si neříkali. Asi žádný, v každém sportu se člověk nakonec může dostat do extrému.

Poslední listopadový víkend jsme opět pokračovali v kurzu Rehabilitace a fyzioterapie zvířat pořádané AsoFyReZem. Už když jsem poprvé viděla fotky, jak se svaly prodělávají na kostry, těšila jsem se, až to jednou také budu dělat. A už mi to stačilo. Nedržící pásky, odpadající plastelína a člověk se akorát bojí, že kostře někde něco ulomí. Ale když to vyjde, tak to vypadá pěkně, to se musí nechat.

Jinak to byl velmi příjemně strávený čas. V pátek se opakovaly kosti, klouby a vazy, v sobotu jsme z toho psali test a učili se svaly a v neděli si to ještě opakovali. Tentokrát mě nebolel zub, zato jsem o přestávkách sledovala debaty nad hodnocením MS v dogdancingu. Jel s námi taky Aygo, aby nám dělal modela, většinu času prospal pod stolem, až v neděli odpoledne zjistil, že na posteli to je mnohem pohodlnější.

Pokračování v lednu.

Když jsem narazila na článek Stable versus Unstable: Which is Best for Strengthening your Canine Athlete? od K9 Fitness Solutions, a zalíbil se mi přístup, že fitness pro psy nezačíná a nekončí jen cvičením na labilních plochách. Se svolením autorů jsem článek přeložila a mohu ho zveřejnit zde.

1. Méně je často více a kvalita je důležitější než kvantita.

Co je lepší - udělat cvik 10x špatně nebo 2x správně? Zejména pokud děláte cílené posílení nějaké části těla, chcete si být jistí, že posilujete právě to, co chcete nebo co potřebujete, a ne něco jiného či psa zbytečně nepřetěžujete. Ze začátku je v pořádku, když se budete soustředit na samotné provedení cviku a teprve ve chvíli, kdy si budete jistí, že víte, co máte sledovat, a pes cvik provádí tak, jakou máte představu vy, tak můžete začít cvičit déle a cvik vícekrát opakovat.

Členem Asocice a rehabilitace zvířat jsem hned zkraje od jejího založení, hlavně ze zvědavosti a kvůli členské slevě na semináře a workshopy, které pořádají a na které jezdím ráda, když mi to časově vyjde. Na ucelený desetivíkedový kurz jsem se ale zatím nepřihlásila, protože jsem byla rozpolcená mezi všemi dalšími možnostmi - magisterské studium na několika univerzitách v Anglii (například), Certified Canine Rehabilitation Therapist Program pod University of Tenesse, Certified Canine Physical Therapist pod Canine Rehabilitation Institute i méně náročné verze, jako třeba Canine Body Worker od Caninology, což ale není fyzioterapeutické vzdělání. Dělat si bakaláře v Jihoafrické republice na Equine-Librium jsem rovnou zavrhla jako už za hranicemi mých možnosti. Nejspíš bych zůstala pořád nerozhodná, nebýt kamarádky Šárky z Forever Free, která mě přemluvila, ať jedu s ní, že bude sranda.