Pro nedostatek dogdancingových závodů jsme vyrazili na zkoušky. Pro nedostatek víkendových zkoušek v Praze jsme vyrazili na zkoušky do jižních Čech. A tak si říkám, že malé shrnutí užitečných tipů, jak zkoušky přestát, není na škodu.

Poslední dobou si na popud jednoho úkolu z knižky Od delfína ke psovi a zpátky ke člověku často kladu otázku, proč to či ono vlastně dělám. Jaké motivace, vnejší nebo vnitřní, mě pohání. Snažím se méně hodnotit a více vnímat, dívat se na události i v širších souvislostech. Mistrovství republiky v dogdancingu bylo také jedno takové cvičení.

Foto: Martina Irglová

Co se pohybuji zase trochu více v dogdance, tak mi přijde zajímavé, že jako jedna z prvních zkoušek, kterou se začátečníci rozhodnou složit, že Freestyle jednička. Ono to je do jisté míry pochopitelné, protože obsahuje triky, které psovody většinou baví cvičit (a tím pádem to baví i psy), není tam potřeba tolik hlídat tempo psa jako u Musical Dressage a klade pramalé pohybové nároky na psovoda na rozdíl od Tanců. Heelwork má málokdo v oblibě a u CDC to určitě nebude lepší než u DDCCR, protože se kladou mnohem větší nároky psa ve zvládání nejen chůze, ale i dalších cviků po boku psovoda. Zřejmě kvůli zažitým nezábavným postupům z klasického výcviku většinu psů chůze u nohy nijak nenadchla a psovodi nemají přílišnou motivaci pro její rozvíjení. Což mi přijde jako škoda, protože pes, který umí krásně chodit u nohy, může okouzlovat publikum při každém kroku.

Zvláštní, jak v nás některé věci umí probudit nostalgii. Díky upozornění kamarádky jsem se jela podívat na mistrovství České republiky borderek a pohled na tolik černobílých stvoření, zejména těch, které zároveň tanec nahlas komentovaly, mě ihned vrátil o několik let zpět, k sestavám, hudbě a kostýmům dávno zapomenutým.

Dívala jsem se na video ze tří kol Jarního poháru Brasy. Nejdříve tam startovaly pokročilé týmy v Advanced a potom začátečníci v Beginners. Možná právě pro srovnání s pokročilými pak nezkušenost a chyby začátečníků byly do očí bijící. Chtěla bych zdůraznit především ukazování psovi a neustálé opravování jeho chyb, popřípadě zjevnou nejistotu nebo dokonce rozčilení psovodů, pokud se vystoupení nedaří podle jejich plánů.