Ještě před odjezdem na tábor jsem přihlásila Ayga a Evelýnu na zkoušky, obojí Heelwork, Aygo dvojka, Evelýna jednička. Evža teoreticky všechny cviky umí, ale předvést je v prostředí, ve kterém se necítí zcela bezpečně, to je problém. Aygo taky všechny cviky ze zkoušky umí, ale každý, kdo na dogdancingových zkouškách někdy byl, dobře ví, že něco umět, a pak to naostro předvést, není to samé.

Aygovi se nakonec heelwork moc povedl, s drobnými chybami v pasážích, kde nejsou vyjímkou ani v tréninku. Pořád si ale nejvíc užívám toho, že ani jednou za sestavu neštěkl! Přestože trénink prořval, protože místo pamlsků si tam můžu vzít jen hračku, a s ní štěká, musela jsem se naučit nepropadat při tréninku panice.

Přemýšlela jsem při té příležitosti o systému odměňování. Ve škorgí skupině byl nedávno dotaz, jak dospět k tomu, aby pes poslouchal i bez pamlsků? Jsou různé strategie. Já odměňuji hodně, možná až přehnaně. Jedničkovou zkoušku jdu dost často bez pamlsků poprvé až naostro. Vyšší zkoušky a závodní sestavy před samotnou akcí jdu bez pamlsků jednou, maximálně dvakrát, dost často alespoň s jednou odměnou uprostřed, ale většinou s odměnou v průměru tak za maximálně dva cviky, u obtížných cviků s odměnou skoro pokaždé. Škorgi se sice při vystoupení nevpíjí očima do mých, jako to umí ti největší borci, ale pro moje kritéria to je pozornost naprosto dostačující. Radostně mávající ocas je ta největší odměna pro mě.

Samozřejmě to nemusí být postup, který by vyhovoval každému. Já se na soutěž nebo zkoušky obvykle dostanu jednou za pár měsíců, takže tréninky s odměnami převyšují vystoupení bez odměn a Aygo to zvládne, aniž by došlo k "výbuchu před vyhasnutím". Taky je mu osm let, máme za sebou nějakou historii a máme mezi sebou určitý vztah, který mi dovoluje brát trochu na dluh z konta důvěry, když tam pak zas něco vložím. Navíc se snažím používat cviky, které dobře zná a nejsou tam pro něj obtížné, když ze mě chce Aygo vyrazit na procházce pamlsek, zařadí se mi k noze a neodlepí se, dokud něco nedostane. Zas tam pěkně funguje nepravidelný rozvrh odměňování, protože se ho pravidelně snažím přesvědčit, aby si dal volno, a on vytrvale čeká, až mi rupnou nervy a dám mu něco k jídlu. Taky to ale může souviset s tím, že používám i další druhy odměn, hlavně hračky, přestože pak víc štěká, většinou za pamlskem nenavádím, takže není zvyklý ho mít při práci před nosem, a snažím se udržovat jasnou komunikaci tím, že používám odnačení, než dám odměnu.

Jaké strategie používáte vy?

Richard Curtis je po Attilovi Szkukalekovi asi nejznámější britský závodník, trenér a rozhodčí dogdancingu, neboli Heelwork tu Music, jak v UK označují obě kategorie. Několikrát vyhrál prestižní soutěž Crufts, i společně s Mary Ray dělal závěrečné ukázky na této proslulé psí show. Napsal knihu Dancing with Dogs a natočil několik DVD o Heelworku, Freestyle, tvorbě choreografie nebo tréninku štěněte. Letos posuzoval Crufts, společně s naší rozhodčí Vandou Gregorovou. Právě Vanda domluvila Richardovu návštěvu i v Čechách, aby dělal jednoho z rozhodčích na závodech April Dance a vedl víkendový seminář Heelworku a Freestylu.
 

Pro nedostatek dogdancingových závodů jsme vyrazili na zkoušky. Pro nedostatek víkendových zkoušek v Praze jsme vyrazili na zkoušky do jižních Čech. A tak si říkám, že malé shrnutí užitečných tipů, jak zkoušky přestát, není na škodu.

Aygo a Evža šli na zkoušky. Z dogdancingu. Evže se už podařilo složit Freestyle a teoreticky umí dost cviků i na Tanec. Zato Aygovi se nepodařila už dvakrát splnit dvojková zkouška, takže nás čekalo opakování. A v rámci přípravy na návštěvu Gabby jsem si pročítala její první knížku Touching Animal Souls a přemýšlela jaký význam mají zkoušky a závody pro vztah s mými psy.


Je jim úplně šumák, že chci mít pěknou fotku na Chlubítko.

Poslední dobou si na popud jednoho úkolu z knižky Od delfína ke psovi a zpátky ke člověku často kladu otázku, proč to či ono vlastně dělám. Jaké motivace, vnejší nebo vnitřní, mě pohání. Snažím se méně hodnotit a více vnímat, dívat se na události i v širších souvislostech. Mistrovství republiky v dogdancingu bylo také jedno takové cvičení.

Foto: Martina Irglová