Pátek, 20:00, na palubě letadla
"How cool is that!" aneb "Jak husté to je!" je jedno z oblíbených rčení Susan Garrett, kterým vyjadřuje stejnou radost nad událostmi velkými i malými. Je husté, pokud si začne hrát pes, který si nehrál. Je husté, když se pes poprvé podívá na psovoda se zájmem. Je husté, když se pes nenechá zlákat pokušením a tryskem přiběhne na pánečkovo zavolání. Vyhrát mistrovství světa je možná více než husté. A já si na tuhle její větu vzpomněla, když mě zrychlení zatlačilo do sedadla při vzletu z pražského letiště. Už to tak asi bude, zvládla jsem najít správný terminál (byť to neklaplo úplně napoprvé, protože mě nějak překvapilo, že Spojené království nepatří do Shengenského prostoru), gate i sedadlo. Bylo to jednodušší, než jsem čekala. Teď přijde na řadu cesta z Manchesteru do Boltonu, se kterou nám naštěstí vypomůže Šimona, která už v Anglii je. Snad pro nás v hotelu stále budou mít místa a budou si pamatovat, že nám slíbili pozdní check-in.

Vyšla dlouho očekávaná knížka Trénink je rozhovor a v úterý byla premiéra neméně očekávané stejnojmenné přednášky, na které jsem pochopitelně nemohla chybět. Další přednášky jsou v plánu, chcete vědět, co čekat?

Občas mi někdo napíše s prosbou o radu nebo si žádost o radu přečtu na internetu, a tazatel dost často svůj dotaz na tréninkový postup doplní o prohlášení, že nechce udělat chybu. Pokaždé mám nutkání jim napsat, že je zbytečné odkládat trénink nebo čekat na ten dokonalý cvičák či dokonalého trenéra jen kvůli tomu, že by mohli udělat chybu, protože ji stejně udělají. Chybovat je lidské. Nikdo není dokonalý hned napoprvé a obvykle ani napodruhé ani napotřetí. I zkušení trenéři čas od času narazí na studenta, který prověří jejich postřeh.

Psaní bakalářky je ještě o něco snazší, než to bylo před dvěma lety. Otevřu prohlížeč a zadám do vyhledávače "positive reinforcement, animals, zoo", rozkliknu pár odkazů, zadám Ctrl+F, přečtu si odstavec, který se týká toho, co mě zajímá, podívám se na zdroje a zase se vrátím k vyhledávači s přesnějším dotazem. Pořád mě překvapuje, kolik knížek se dá na internetu najít v pdf, ale teď jsem byla odkázána na jednu, která zřejmě měla jen tištěnou verzi - Lads Before the Wind od Karen Pryor. Naštěstí jsem se ale skamarádila s trenérem zvířat v pražské zoo, který má od Karen jeden podepsaný výtisk (snad nemusím říkat, že to je pochopitelně František Šusta), takže i tahle knížka se mi dostala do rukou. Ale ouha, jedu domů autobusem a říkám si, že tady mi nějaké Ctrl+F stačit nebude a informaci, kterou chci citovat, musím dohledat pěkně postaru - čtením.

Nebyl to tak úplně týden, jen tři dny z týdne, ale byly přesně tak fantastické, jak jsem doufala. Gabbrielle Harris, která v jihoafrickém mořském světě uShaka pracuje jako vedoucí péče o mořské savce, je neuvěřitelná osobnost, sice měří o něco méně než já, ale vedle ní si pokaždé připadám jak trpaslík. Absolvovala jsem s ní dva praktické tréninky, kde jsem ne zcela plánovaně dělala i překladatele, a opakování semináře na téma "Anything is possible with trust".