Míváte strach? Já jo. Strach může mít různý původ. Může to být strach z neúspěchu, zklamání. Strach z hodnocení. Nebo strach z nenaplnění očekávání. I úspěch může přinést strach - strach z vykročení z komfortní zóny. Strach ze ztráty kontroly. Strach z neznáma. Strach z nutnosti opakovaného výkonu.

Defaultní chování vlastně není nic jiného, než "nulová varianta" nebo "varianta minimálního posílení". Měla jsem dilema, jak "default behaviour" přeložit, protože mám podezření, že o něm v budoucnu uslyšíme častěji a stane se z něj nástroj, bez kterého si nakonec trénink nedokážeme představit. Chcete-li vědět víc, zeptejte se Franty.

Pevně věřím, že člověk se nejlépe vcítí do psa, pokud se sám učí něco nového. Najednou zjistí, jak náročné je vytvářet si nové nervové dráhy, zatížit svaly nezvyklým způsobem, soustředit se na 100%. Začala jsem teď tancovat s hula obručí. Snažím se prohodit obruč za zády a chytit ji druhou rukou, jen abych se shýbala pro obruč, která mi proletí kolem hlavy, za zadkem, před očima nebo mě praští do nosu. Bolí mě rameno, loket, záda, mám modřiny porůznu po těle. A tak přemýšlím, proč se člověk pořád snaží, proč se žene za úspěchem. A jak to souvisí s tréninkem psů.

Začátek léta, jen měsíc do prázdnin, první horký víkend po studeném květnu a Gabby Harris v Praze. Od poslední návštěvy uběhlo něco málo přes půl roku, protože letos na podzim se ještě můžeme těšit na Kena Ramireze, ale i tak Gabby přišla s dalšími novými poznatky a novými výzvami. Podle článků tady na blogu se nedá přehlédnout, že Gabby je moje oblíbená trenérka a mentorka. Můžete mít "aha" momenty přímo na místě, nebo půl roku po semináři, kdy do sebe najednou všechno zapadne, jako skládačka. Loni nám například Gabby říkala, že bychom neměli čekat až do padesátky, abychom začali žít život, tak jak chceme. Pár měsíců mi to trvalo, ale nakonec jsem se rozhodla život si trochu přeorganizovat a každý den jsem za to vděčná. A po prvním přednáškovém dni jsem se podívala na video z tréninku a najednou viděla nové možnosti.

Někdy je snazší svěřit se člověku, který bydlí na jiném kontinentu, a víte, že ho zase pěkných pár měsíců neuvidíte. Gabby na semináři vypráví příklady, jak často se nám do vztahu se zvířaty pletou naše vlastní domněnky a předsudky. Někdy do zvířete projektujeme něco ze svého podvědomí a nevědomí, myslíme si, že mluvíme o zvířeti a přitom mluvíme o sobě. A tak jsem jí o krátké pauze vyprávěla o svém nedávném rozhodnutí a k jakému odhalení mě to vlastně přivedlo. Navrhla, abych se o něj podělaila se všemi, ale protože jsem nechtěla vyprávět ten příběh na semináři, slíbila jsem, že o něm napíši blog.


Foto: Happy Dogs