Snažím se vytvořit nějaké směrnice pro zkoušky Czech Dogdance Clubu druhého stupně a bojuji s definicemi cviků, ze kterých by bylo hned patrné, co bude hodnoceno jako chyba. Protože platí "co není zakázané, je dovolené", takže je potřeba mít jasná kritéria pro posouzení provedení. V tréninku s clickerem se psovod při rozhodování, za co chce kliknout, má řídit kritérii cviku, které by měla být pro psa jednoznačná a pro vás dost jednoduchá, abyste okamžitě věděli, zda pes splnil, co jste po něm chtěli, a tedy si zaslouží klik, nebo zatím na cvik nepřišel a vy nemáte co označit. Kritériem může být například "zvednutí packy nad výšku lokte" nebo "šlápnutí minimálně jednou jakoukoli packou kamkoli do prostoru zóny".

Nesplněné a splněné kritérium.

Jak si určit kritérium? Představte si, jak chcete, aby cvik vypadal, a popište ho, jak nejšířeji a nejjednoznačněji umíte. Každý bod takového popisu představuje jedno "kritérium", které je potřeba psa naučit. Například u trpaslíka na dálku můžeme mít minimálně dvě kritéria - pes odcouvá/doběhne do vzdálenosti minimálně tří metrů a tam udělá trpaslíka. Jedno se týká pohybu a výdrže ve vzdálenosti tří metrů od psovoda, druhé správného provedení konkrétního cviku. Na každém z kritérií je potřeba pracovat zvlášť, pokud se pes neumí dostat na metr od psovoda, je jasné, že tam neudělá trpaslíka, a naopak fakt, že se umí pohybovat i ve vzdálenosti deseti metrů mu nepomůže, pokud trpaslíka v životě nedělal.

Lidé z dogdancingu většinou princip kritérií chápou intuitivně (nooo, jak kteří), ale agiliťákům to samo od sebe ne vždy dojde. Jedním z důvodů je to, že v agility se psem pracujeme na několika úrovních (slovní povely, rychlost běhu, směr běhu natočení ramen...) a neuvědomujeme si, nakolik naše jednotlivé povely ovlivňují celkový projev psa, a kterým přikládá váhu on. V dogdancingu si navíc sami určujeme, co za cviky chceme dělat a jaké povely k tomu použijeme, zatímco v agility je nutné psa naučit reagovat na nejrůznější kombinace překážek a pohybu mezi nimi. Aktuální systémy vedení se snaží o co nejjednodušší pravidla, která lze aplikovat na co největší (ideálně na všechny) počet situací. V anglicky mluvících zemích se tahle zásada zkracuje jako KISS (keep it simple stupid), česky bych to shrnula na "blbuvzdorná" :-).

To jsem trochu odběhla, ale teď bych se vrátila zpět k formulaci kritérií. Pokud chceme naučit na zóně zastavení v pozici 2on/2off, pak naše kritérium bude "dvě přední packy na zemi, dvě zadní na zóně", ne? Kdyby to bylo tak jednoduché, tak by asi žádný z našich psů neskákal zóny :-) Pro většinu psů je takové kritérium příliš široké a zůstává mnoho nejasných míst, které pak mohou způsobit chyby nebo zpomalení (nejistý pes těžko může dělat správně a rychle něco, čemu nerozumí). Jak blízko u sebe má mít přední a zadní packy? Jak daleko od zóny má mít přední packy? Jak vysoko na zóně má mít zadní? V jaké pozici vůči zóně se má zastavit (přímo za zónou, bokem...)? Jak rychle má do pozice běžet? Kde má začít brzdit? Kdy může vyběhnout na další překážky? Kam se má dívat (na překážku/ na psovoda...)? V jaké pozici vůči psovodovi se má zastavit (když je psovod před psem/ za psem/ v běhu/ až když se zastaví...)? Dělá se cvik stejně na trávě, písku, umělé trávě, když je mokro...? Nemá na zastavení vliv barva nebo materiál zóny? Má se zastavit stejně, i když jsou v okolí děti, cizí pes si hraje s pískacím míčkem, někomu upadl u zóny pamlsek? I věci, které člověk nevnímá jako podstatné, třeba blízkost pásky parkuru, můžou psa významně rušit. Často se psovod na psa zlobí, že něco nezvládl podle jeho očekávání, a přitom psa sám nikdy s takovou situací neseznámil. Čím více má cvik kritérií, tím větší nad ním má pak psovod kontrolu a zvyšuje pravděpodobnost správného provedení cviku i v náročnějších podmínkách.

Jako je konečný cíl a dílčí cíle, které nám pomůžou se k němu dostat, tak jsou i dílčí kritéria, která s se postupem tvarování stávají obtížnější. Dost často je člověk upravuje za pochodu a aktuálně se rozhoduje, za co chce klikat. Naopak někdo si nejprve potřebuje všechny kroky předem rozmyslet a přepsat, aby se v tom neztratil. Určení kritérií by mělo psovodovi pomoci, aby si byl jistý, kdy je správné psovi označit snažení klikem. Pomysleli jste si někdy při tréninku "noo, skoro, možná jsem za to měl kliknout"? Při správně nastavených kritériích by měla odpověď při rozhodování o vhodnosti kliknutí vždy "ano" nebo "ne".

A to je o kritériích pro tentokrát asi všechno.