Už to pomalu bude týden, co se Gabby vydala zpět na cestu do Jižní Afriky. Byla jsem za tu dobu na jedné přednášce pro filmový festival, na jedné přednášce pro milovníky zvířat a křtu knihy, na dvou praktických workshopech a jedné lekci ze série Tady a teď s Frantou Šustou a Petrou Jáškowovou. Gabby toho měla na programu ještě mnohem více, dělala další praktický workshop se psy v Brně, celý den odpovídala na otázky tréninku koní a dělala konzultace pro zoo.

Její semináře jsou v něčem podobné a přece každý rok jiné. Některá témata z knihy probírala loni a letos je zmínila jen okrajově nebo vůbec, a některé zkušenosti byly čerstvější, a do knihy se už nedostaly. Z této kategorie se mi nejvíce líbil příběh o bolesti nohy po pochodu pro tučňáky. Při práci fyzioterapeuta člověk často narazí na to, že někdy se bolest urputně drží člověka, i když k tomu není z tělesného pohledu důvod. Hlava je ale mocná a pokud je přesvědčená, že má tělo něco cítit, tak tělo poslechne. Kdo na přednášce nebyl - Gabby po pochodu organizovaném pro šíření osvěty o ohrožení tučňáků a životního prostředí obecně bolela noha. Chiropraktik, ke kterému obvykle chodí, nebyl k zastižení, a když bolesti neúspěšně řešila konvenční cestou, začala si všímat zajímavých věcí. Třeba že má tendence kulhat, když jsou na dohled určiti lidé. Nebo že noha bolí stejně bez ohledu na to, jestli kulhá nebo ne. Když se chiropraktik vrátil z dovolené, tak se při povídání dopracovali k tomu, že Gabby může mít určité systémy přesvědčení zakořeněné už od dětství, a proto někdy kulhá více. Bolest nohy pak do týdne přešla. Tím nechci říci, že všechny bolesti jsou vymyšlené, ale že jejich vnímání je subjektivní a má na něj vliv mnoho faktorů.

Teprve po křtu knihy knihy mi došlo, jak je Gabby odvážná, když napíše knihu, a pak ji nechá přeložit do jazyka, kterému nerozumí, ještě dříve, než vyjde originál. Těžko říci, jestli bych já na jejím místě dokázala důvěřovat, že někdo moje slova nepřekroutí. Nebo jsme všichni jen pokusnými králíky, aby ještě měla možnost originál přepsat. Stejně tak nakladatel prokázal nemalou odvahu, když mi svěřil překlad, a přitom věděl, že na plný úvazek dělám ještě jinou práci. Však všichni kolem mě dobře vědí, že jsem lecjaké akce vynechala, "protože překlad". Ale třeba to byla jen hipíkovská úniková strategie, takže netřeba mě litovat. Nakonec to snad všechno dobře dopadlo, nebo to alespoň dopadlo tak, jak to dopadnout mělo.

A abyste si nemysleli, že se to psů vlastně vůbec netýká, tak ještě jeden příběh z neděle po sobotním velkém semináři. Gabby na semináři vyprávěla o týraném pitbulovi, který se v novém domově cítil tak nejistý, že se po každém povelu počůral. Noví majitelé ho necvičili, protože měli pocit, že už si zažil dost a měl by mít jen pěkný bezstarostný život. Ale podle Gabby bez tréninku pes nerozuměl tomu, co se od něj očekává, a žil tak v permanentním stresu.

Evelýna má zase zlozvyk, že "chytá mouchy". Uvozovky tam jsou schválně, protože nechytá mouchy doopravdy, jen si někde venku, kde se zdržuje delší dobu navolno, vybere místo, kam upřeně kouká a občas udělá výpad po nějaké imaginární mouše, pokud není v dohledu nějaká skutečná. Vytvořila jsem si k tomu příběh, že to dělá proto, že byla první rok svého života zavřená někde na zahradě a pak půl roku v útulku, takže není divu, že jí přeskočilo a stres z nového prostředí si tak uvolňuje přeskokovým chováním. Kvůli příběhu jsem si sice všímala věcí, které tomu protiřečily, ale nevěnovala jsem jim skutečnou pozornost. Třeba že to nedělala prvních pár týdnů u mě, kdy měla být teoreticky v největším stresu. Nebo že jí nedělá problém rozvalit se na záda vedle parkuru agility, kde běží šílená borderka.

A tak jsem v neděli po semináři dumala nad konceptem chtění, že Evelýna chce lovit mouchy, a najednou mě napadlo: "Co když neloví mouchy, co když jen prostě neví, CO JINÉHO BY MOHLA DĚLAT?!" A protože svítilo sluníčko, bylo krásně a já nikam nepospíchala, sedla jsem si do trávy a zavolala si psy k sobě. Aygo se rozvalil a nechal se drbat, spokojený, že už nemusí být zavřený v kotci, ale Evelýna kníkala a každou chvíli se snažila utéci ke stromům vyhlížet mouchy. Pozitivka nepozitivka, buzerovala jsem ji s povelem tak dlouho, dokud si nelehla a nakonec rezignovala. Jako kompromis jsem ji pak nechala donést míček a chvíli jí ho házela. S pokročilou hodinou jsem se zvedla, abych douklízela překážky, takže Evelýna dostala volno, protože bych ji nemohla uhlídat, a automaticky zamířila ke stromům na číhanou. V duchu jsem si nad tím povzdechla, ale rozhodla se, že na tom zapracuji a jednou bude na cvičáku ležet s hračkou ve stínu. Když jsem se pak otočila, ležela s hračkou ve stínu a klidně mě pozorovala.

Jistě, můžete tomu říkat jak chcete - polidšťování zvířete, neschopnost nastavit mu mantinely nebo vytrénovat ho. Mně to spíš připomíná Jaroslava Duška ve Čtyřech dohodách: "Takovou sílu má domněnka - vygumuje dům."