Když jsem byla malá, vůbec jsem neváhala, že bych byla jednou něco jiného než veterinářka. Když jsem našla knížky Jamese Herriota, přišlo mi ideální spojit zálibu v psaní s náklonností ke zvířatům. A ještě později mi přišlo jako výborný nápad spojit profesi s angličtinou, a jako překladatel částečně i tvořit vlastní dílo. Dneska se mě lidé ptají, co ze mě bude, až dostuduji. Když odpovídám, že nevím, tak je to proto, že mě každý měsíc zaujme něco jiného. A většina z těch zajímavých profesí se dá studovat jen v zahraničí. A tak jsem si jednou říkala, že když už by jeden chtěl studovat v zahraničí, tak zajímavým zaměstnáním je i trénink delfínů. Nakonec se ukázalo, že kvůli tomu ani nemusím odcestovat z republiky.

Rozhodla jsem se, že se tento rok budu mírně rozmazlovat, co se clicker trainingu týče. Mám k tomu jedinečnou příležitost, souvislost s bakalářkou, tedy se můžu vymlouvat, že to potřebuji kvůli škole. Sezóna vyvrcholí v říjnu návštěvou na Clicker Expo v Anglii, v červnu jí budou předcházet přednášky a tréninky s Gabby Harris a v květnu jsem si jako dárek dala účast s panem Úžasňákem na semináři s Jane Killion, která tvrdí, že i prasata mohou létat. No a celá tahle spanilá jízda byla v dubnu zahájena Slepičím táborem, po anglicku Chicken Campem, i když lektorky byly z Rakouska.

Proč kvokám o kuřatech, když jsem začala delfíny? Z jednoho prostého důvodu - když se dvanáct civilistů u amerického námořnictva mělo naučit, jak vycvičit delfíny pro práci na volném moři, Keller a Marian Brelandovi je postavili před dvanáct slepic. Stejně tak se o víkendu 12. - 13. 4. v Jenštejně postavilo dvanáct pejskařů před výzvu vycvičit dvanáct slepic jen za pomoci zrní, clickeru, trenérek Anny a Barbary a dvou překladatelek Hanky a Marušky.

Z celého víkendu jsem nesmírně nadšená. Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych akci označila za povedenější než setkání s Gabby Harris na přednášce a tréninku minulý rok, a už samotný fakt, že si nejsem jistá, co mi přišlo lepší, je pro Slepice velkým uznáním. Pro mě bylo rozvrhnutí teorie, praxe, psaní tréninkových deníčků, diskusí a her naprosto přesné, abych udržela pozornost, všude kolem sebe viděla inspiraci a dobře se bavila. Na té zábavě a inspiraci měli zásadní podíl trenérky i všichni účastníci, kteří během celého víkendu drželi pohodovu atmosféru a uměli se zasmát. To bylo jasné již v úvodu, kdy Anna s Barbarou na důkaz, že je možné naučit kohokoli cokoli, pouštěly video akvarijní rybičky, která mimo jiného uměla proplouvat slalomem. Protože půlka účastníků musí v konferenci snášet moje pravidelné lamentace nad Hobitím slalomem, tak chvíli trvalo, než si mi přestali smát, že škorgi neumí to, co zvládne zlatá rybka.

Tréninkových lekcí se slepicemi, které na začátku uměly akorát stát na stole a zobat zrní z krmítka, jsme absolvovali každý den devět. Jednotlivá lekce trvala 30 sekund a během víkendu tak někteří naučili svoje opeřence vybrat mezi barevnými kolečky jen červené, hrabat, dělat otočky, zvonit na zvonek nebo zabíjet vlka. Co jsem naučila svoji slepici já? Nic. Ale to rozhodně neznamená, že slepice nenaučila něco mě.

Když jsem po prvním dni hlásila na Přivolávače, že jsem nebyla schopná donutit slepici, aby klovla do terčíku, uklidnili mě, že nejsem první, koho kuře naučilo pokoře. Když jsem se pak dívala na videozáznamy svých tréninků, jednoduše jsem nemohla uvěřit vlastním očím, kolik příležitostí k odměně správného chování jsem propásla. A to načasování kliknutí... Hrůza, vůbec nechápu, že slepice pochopila, že se má k targetu alespoň přiblížit. Chudák slepice a chudák můj pes. V neděli jsem se o slzu zlepšila, ale při sledování videí jsem pochopila, proč mají na táborech s Bobem Baileym velké přátelské nápisy "Hlavou mlaťte do zdi zde."

K pokoře mě pochopitelně vedla nejen slepice, ale i trenérky. Anna Oblasser-Mirtl a Barbara Glatz mají v Rakousku tréninkové centrum, kde se věnují výcviku asistenčních psů pro diabetiky, převýchově "problematických" psů i tréninku exotických zvířat v zoo. Jestli umíte německy, tak se o nich hodně dočtete na stránkách Animal Training Center. Clicker training je možná spíš mou posedlostí než koníčkem a pohybuji se v něm natolik dlouho, abych věděla, že je zcestné prohlásit, že o něm vím všechno. To jsem si naposledy myslela v patnácti. Nicméně jsem měla dojem, že toho vím tolik, že mě další informace nepřekvapí. Hned první den mě přesvědčily, jak moc se pletu! V diskusi už skoro v závěru dne jsme se zasekli nad pochopením toho, jak se s clickerem možné ovlivňovat emoce. Naše nedorozumění s trenérkami nebylo určitě způsobenou chybou v překladu, protože ten byl nebývale kvalitní. Anna s Barbarou se nám snažily trpělivě vysvětlit, že clicker je pouze způsob označení chování, stejně dobře může označit vzrušení jako relaxaci. Jednoduchá a logická informace, přesto jsme se ji zdráhali přijmout, maje před očima spousty nadšených psů, kteří se při tréninku dokáží tak přetočit, že už ani nechtějí odměnu. Zkoušeli jsme odměňovat svoje dotazy, které obvykle začínaly slovy: "Ano, ale přece...", až z nás začaly být trenérky trochu nešťastné. Už dloooouho jsem se na nějaké pejskařské akci necítila tak zoufale zabedněná.

V tu chvíli mi došlo, jak se asi cítí člověk, který celý život vychovává psy "tradičními" metodami a dojde na seminář o "pozitivních" metodách výcviku, kde se dozví, že vlastně dělá všechno špatně. Mnohokrát mi při zmínění zásady, která byla podle obou trenérek důležitá, vylétlo obočí, protože mám přesně opačný postup. Jednou jsem na Facebooku sdílela citát Malcolma Forbese: "Účelem vzdělání je nahradit prázdnou mysl myslí otevřenou." Celkově bylo zajímavé, jak Rakušanky překvapila naše tréninková kultura, získaly z nás pocit, že se při tréninku necháváme svazovat pravidly, v diskusích donekonečna probíráme různá "co kdyby" a při tréninku jsme pak příliš úzkostliví a málo flexibilní. Pořád se ptaly, jestli to je u nás normální. Tenhle pohled zvenčí je přesně to, co je k úspěšnému tréninku potřeba. Protože člověk spíš nevědomky než úmyslně se jaksi pohybuje ve vyjetých kolejích, některá pravidla podvědomě přijme jako fakta a zapomene, že trénink je spíš jako vaření - tu a tam je dobré přidat špetku koření či zkusit jiné ingredience, jestli výsledek nebude o něco lepší. John Wooden má jeden citát, který jsem moc nechápala: "Nejvíce se naučíme, když si myslíme, že už všechno umíme." Teď si myslím, že jsem ho špatně přeložila. Spíš bych to vnímala nějak takhle: "Když si myslíme, že už všechno umíme, tak právě tehdy se můžeme naučit ty nejdůležitější lekce."

Co jsem si tedy poznamenala, aby ze mě byl jednou trenér delfínů (nebo akvarijních rybiček)?

Cvičte každé zvíře tak, jako by to byla kosatka, která vás může kvůli frustraci zabít. Naší první starostí by mělo být to, aby s námi chtělo zvíře spolupracovat dobrovolně a trénink pro něj byl příjemnou záležitostí. Neměli bychom zneužívat toho, že jsme momentálně silnější než druhé zvíře.

Odprostit se od toho, že si "zvíře cvičí mě." Pokud se chování najednou zhorší, zvíře k tomu má vždy důvod, který bych měla respektovat! Nedělá mi to "naschvál", aby se "tolik nenadřelo". Může mít malou motivaci, může se něčeho leknout, ... Pokud to zvíře dělá často, ukazuje to na fakt, že jsem si špatně připravila tréninkový plán a je potřeba ho změnit.

Jakou informaci zvíře dostane po mém ukliknutí se. V každých instrukcích ke clicker trainingu se dozvíte, že každý klik je potřeba odměnit pamlskem nebo jinou formou odměny. I v případě, kdy omylem kliknete za něco, co jste nechtěli. Chápu to jako prevenci před omylem laiků, kteří zajásají, že se psovi líbí samotný zvuk clickeru, a po úvodní fázi klasického podmiňování kliknutí vesele zahodí pamlsky a jen cvakají. Nicméně trenérky nám navrhly, abychom zvážili, co je větší zlo - dát zvířeti špatnou informaci tím, že kromě kliknutí ho ještě prokrmíme, nebo ho vystavit frustraci z toho, že mu po kliknutí nedáme žrádlo? Jako u mála věcí souvisejících s živými tvory, ani tady neexistuje absolutní pravda. Záleží na každém zvířeti. Za předpokladu, že se neuklikáváme v polovině celkového počtu kliknutí, se u většiny zvířat nic moc nestane, pokud po kliku pamlsek nepřijde. Jsou ale zvířata s nízkým prahem frustrace, pro která by odepření odměny, kterou jí klik přislíbil, brala jako podraz a dokázala by ublížit sobě nebo člověku.

Klikání nás nic nestojí. Jedna z velmi častých výtek na adresu nás cvičících byla ta, že jsme nesmírně skoupí na kliky. Vždyť nás nic nestojí! Stejný komentář měly i při hře "na trenéry", kdy jeden člověk "trenér" naklikával druhého člověka "zvíře". Důvod, proč je dobré klikat spíše více, než méně (i když podle jejich pozorování se nám jen těžko stane, že bychom někdy klikali příliš často) je trochu nečekaný. Každý klik a následná odměna pro zvíře představuje informaci "tohle chování vede k úspěchu". Žádný člověk není dokonalý a zákonitě se mu někdy stane, že klikne špatně - příliš pozdě, příliš brzy nebo za úplně špatnou věc. Pokud s kliky šetří, pak je celkově informací málo, a všechny špatné kliky budou mít velký dopad na postup v učení. Pokud ale bude kliků více, tak se v nich těch pár špatných snadno ztratí. Samozřejmě se u toho pravidla předpokládá, že umíte klikat a chybu uděláte jen občas. Pokud bude 50 % kliků špatných, cesta k cíli bude rovněž velmi kostrbatá.

Snažit se najít co nejjednodušší řešení. To vyzkoušet, a teprve, když to nebude fungovat, tak hledat jiné řešení (neztrácet čas věčným "co kdyby..."). To platí pro normální chování a "normální zvířata". Možné plány B a C je potřeba předem promyslet do větších detailů u agresivních nebo nebezpečných zvířat.

A ještě mnoho dalšího jsme si za víkend užili. Zajímavé bylo i rozdělení různých tréninkových přístupů, odměn a použití jackpotů. Nic z toho ale nebylo podané jako absolutní pravda, spíš jako doplnění k tomu, co říkají ostatní trenéři, abychom si dokázali udržet mysl otevřenou.

organizátorka Šimona Drábková
Animal Training Center v Rakousku
Moje fotky