Trochu to souvisí s tématem neúspěchu. Gabby v rámci seminářů bez psů organizuje spoustu praktických cvičení pro lidi. Můžete jim říkat i hry. Některé na první pohled souvisí s tréninkem a u některých to tak zřetelné není. Například všichni měli podle stejných instrukcí vytvořit se zavřenýma očima z listu papíru určitý obrazec. Ale instrukce byly postavené tak, že i když je všichni sledovali, tak byly výsledky různé. K tréninku se to vztahuje tak, že jeden tréninkový plán nemusí fungovat všem. V jiné hře zase lidé měli nakreslit obrázek, který by byl poctou jejich milovanému zvířeti. Ale po minutě ho měli poslat jinému člověku, a pak zase dalšímu... Cílem bylo zkoumat svoje pocity, když obrázek dostal do ruky někdo jiný... Nebo si prohlížet místnost a věci, jako by je viděli poprvé, jako když malé dítě objevuje svět a všechno zkouší... Nebo na sebe měli lidé mluvit nesrozumitelnou hatmatilkou...

Gabby vysvětlovala, proč nemá ráda termín "enrichment", tedy "obohacení prostředí". Protože to nabízí myšlenku, že prostředí už bohaté je a poskytování stimulů zvířatům v naší péči je něco navíc. Raději by to nazývala "holistickou péčí". Tady je prostor pro kreativitu. Jsou různé způsoby, jak stimulovat zvířata v zajetí i naše domácí mazlíčky - sociální interakce (příslušníci stejného druhu i jiného), kognitivní (mentální stimulace, trénink, novinky), životní prostor (možnost přirozeného pohybu, úkrytu, vhodného povrchu, klimatu), senzorické podněty (podněty pro zrak, sluch, chuť, doteky, čich...), potrava (nová potrava, nový způsob jejího získávání), pohyb (odpovídající fyziologickým potřebám, dostatek cvičení).

Defaultní chování vlastně není nic jiného, než "nulová varianta" nebo "varianta minimálního posílení". Měla jsem dilema, jak "default behaviour" přeložit, protože mám podezření, že o něm v budoucnu uslyšíme častěji a stane se z něj nástroj, bez kterého si nakonec trénink nedokážeme představit. Chcete-li vědět víc, zeptejte se Franty.

Míváte strach? Já jo. Strach může mít různý původ. Může to být strach z neúspěchu, zklamání. Strach z hodnocení. Nebo strach z nenaplnění očekávání. I úspěch může přinést strach - strach z vykročení z komfortní zóny. Strach ze ztráty kontroly. Strach z neznáma. Strach z nutnosti opakovaného výkonu.

Začátek léta, jen měsíc do prázdnin, první horký víkend po studeném květnu a Gabby Harris v Praze. Od poslední návštěvy uběhlo něco málo přes půl roku, protože letos na podzim se ještě můžeme těšit na Kena Ramireze, ale i tak Gabby přišla s dalšími novými poznatky a novými výzvami. Podle článků tady na blogu se nedá přehlédnout, že Gabby je moje oblíbená trenérka a mentorka. Můžete mít "aha" momenty přímo na místě, nebo půl roku po semináři, kdy do sebe najednou všechno zapadne, jako skládačka. Loni nám například Gabby říkala, že bychom neměli čekat až do padesátky, abychom začali žít život, tak jak chceme. Pár měsíců mi to trvalo, ale nakonec jsem se rozhodla život si trochu přeorganizovat a každý den jsem za to vděčná. A po prvním přednáškovém dni jsem se podívala na video z tréninku a najednou viděla nové možnosti.