Určitě to zná mnoho z vás, psi se pro samé těšení na parkur rozhodnou nečekat na povel psovoda a vystartují si podle vlastního uvážení.

Spolehlivé odložení je přitom jedna z důležitých podmínek pro úspěšné absolvování parkuru - psovod si může dát na trati náskok, aby tak zabránil případné chybě, odmítnutí nebo dokonce diskvalifikaci. Zároveň se může naposledy pořádně rozhlédnout po parkuru a rychle si v duchu přehrát, jak chtěl jít úvodní část. V neposlední řadě si tu může naposledy vydechnout, než vystartuje psa. Mnoho psů startuje klidněji z odložení než "letmo", zvláště, pokud mají odložení spolehlivé, a ví, že mají zůstat soustředění. Pokud pes na odložení nezůstane, často to vede k problémům, protože psovod nedokáže včas zareagovat, pes ho ani nevnímá, na překážky se soustředí více než na povely psovoda, a pokud se tým rovnou nediskvalifikuje, celkový běh je nevyrovnaný a neprospívá psychické pohodě ani psa, ani psovoda. A bohužel tohle všechno jsem si vyzkoušela na vlastní kůži.

Abychom mohli psa odložení vůbec naučit, je důležité, aby měl odměnu (hračku/pamlsek) raději než překážky. Možná to u agiliťáka zní divně, ale když pes nedá před překážkami přednost odměně, nemůžete mu nijak vysvětlit, co dělá špatně a co dobře. Než se pes naučí skákat, většinou mu nedělá problém zůstat před překážkou, ale když zjistí, co to je za legraci, můžou se objevit potíže. Můj pes má naštěstí rozvinutou závislost na uzlu, takže mi nedělá problém odložit ho před překážkou a za správné odložení ho odměnit hrou a nebere jako trest, že nemohl překážku překonat. Pokud už máte psa, který při spatření skočky nevidí, neslyší, doporučuji vběhnout psovi do cesty vždy, když bez vyzvání vstane a vyrazí na překážku. Pokud ji překoná, tak se za neposlušnost odměnil. Také občas pomáhá sundat u skokovky tyčku, probíhat bočnicemi není taková legrace jako skákání.

Je prakticky jedno, v jaké pozici psa odložíte, borderka celkem bez problémů dokáže rychle a spokojeně vystartovat i z lehu. Já preferuji lehnutí, protože se mi tak dobře kontroluje, jestli je pes skutečně na místě. Každopádně když učíte startovní pozici, měli byste si určit kritéria a důsledně dbát na jejich dodržování. Pokud si řeknete, že se při odložení ve stoje nesmí hnout ani packa, pak pes musí skutečně stát vždy jako socha, jinak žádná odměna. Když vám nevadí nakračování nebo popocházení, proč ne, ale určete si takovou hranici, která vám umožní dát si náskok a využít tak výhod odložení.

Když odcházíte od psa, také to dělejte vždy stejně. Pokud budete na cvičáku chodit klidně a nebudete se na psa dívat a na závodech po něm budete pořád mrkat, pes si řekne, že tu něco nehraje a možná by už měl vystartovat. Buď po něm mrkejte pořád, nebo i na závodech odcházejte klidně, ale dělejte to pořád stejně.

Při povelu pro vystartování dávám větší důraz na slovní povel, než na pokyn rukou. I když tělem budu signalizovat start, pes nesmí vystartovat, než mu řeknu, protože spíše se nějakým náznakem přiblížím k povelu pohybem rukou než slovem. Taky nechci, aby mi pes startoval na jméno nebo na pochvalu. Jménem můžu upoutat jeho pozornost, pokud ho zaujme něco za páskou a chválit ho můžu za výdrž v odložení, když už jsem se připravila startovat, ale na trati se najednou vyskytl technický problém.

Když si budete vymýšlet váš start a budete ho pak cvičit, snažte se předvídat všechny nehody a náhody, které se vyskytnou na závodech. Je například užitečné, aby pes nestartoval na jakýkoli pohyb rukou, protože se můžete chtít odhrnout vlasy z čela, povytáhnout padající kalhoty nebo se dloubat v nose. Zároveň by neměl startovat na jakékoli slovo, můžete chtít říci rozhodčímu, že shozenou tyčku nikdo nezvedl, nebo zavolat na přítele mezi diváky. Pes by neměl vystartovat, když se zastavíte a pak rozejdete; kdybyste si uvědomili, že jste si stoupli psovi do cesty na správnou překážku a uvolnili mu tu na špatnou, taky byste se už nemuseli stihnout vrátit. Taky byste měli moci volně hýbat hlavou, kdyby na vás ostatní křičeli, že startujete ze špatné překážky, tak abyste si mohli jejich tvrzení ověřit.

Pokud se váš pes naučil, že na cvičáku musí ležet jako přibitý, ale na závodech na něj nemůžete, nezbývá nic jiného, než mu ukázat, že na něj můžete i na závodech. Domluvte se třeba s cizím cvičákem, že si tam přijedete něco zaběhnout a poproste ostatní, aby vytvářeli závodní atmosféru (klidně můžou dělat na parkuru soupeře a rozhodčího). Nebo na nějaké závody jeďte s tím, že si tam procvičíte jen odložení, vyberte si třeba nějaké neoficiální blízko vašeho bydliště. Za správné odložení ho odměňte, za špatné ho neodměňujte, vezměte ho z parkuru a ukliďte ho do klece nebo do auta. To, že nemůže běhat, je pro zapáleného agiliťáka často horší trest než křik a škubání (které je navíc trestné). Jen pozor, psi jsou chytří jako opice, jednou jsem šla s Wayem na neoficiální závody přesně za tímhle účelem, protože mi předchozí víkend vesele ustřelil na všech šesti bězích. Jenže když viděl, že nejsem nervózní a že si to vykračuji jako doma na cvičáku, nehnul ani brvou. Sice jsem se ho snažila vydráždit různým máváním a houkáním: "Bum", ale jen na mě koukal, co to proboha vyvádím. Z toho je jasně znát, jak moc psi reagují na naši závodní nervozitu, ať se ji snažíme zakrýt sebevíc.

Na závodech si zkuste navyknout určitý rituál a ten pokaždé dodržovat. Uklidní to jak vás, tak psa, protože bude vědět, co ho čeká a nebude se zbytečně hecovat dopředu. Já například několik psů přede mnou vezmu Waye a jdu si s ním hrát někam stranou, trochu ho protáhnu, zaběhám si s ním, procvičím lehce odložení a strany, popřípadě ho nechám obíhat stromy. Pak ho vezmu na překážku a podle potřeby procvičím skákání nebo odložení (častěji odložení), někdy ho odměním, až když vystartuje na povel, někdy ho ani vystartovat nenechám a odměním ho před překážkou. Pak se s ním ještě trochu přetahuji a sleduji závodníky na trati. Když přijde na řadu pes přede mnou, vezmu Wayovi hračku, dám ho na vodítko a zklidňuji ho, buď mu dám lehni, nebo ho hladím. Když jdu na start, vedu ho na uvolněném vodítku, mluvím na něj a chci, aby se na mě alespoň párkrát otočil. Provedu s ním nějaký cvik, aby se soustředil na mě, buď obíhání nebo přiřazení k noze, nasměruji si ho do správné pozice před první překážku, sundám vodítko, počkám, až si úplně lehne a pak teprve odejdu, Waye jedním okem kontroluji. Když si dám náskok, naposledy se rozhlédnu, jestli stojím dobře a otočím se na psa. Zvednu ruku do výšky, aby se připravil, a když vidím, že mě vnímá, spustím jí dolů a na povel pro první překážku vystartujeme. Dívám se na psa celou dobu, jak skáče první překážku, protože na většinu psů, kteří shodí první tyčku, se jejich psovodi nedívají.

Stále nemáme stoprocentní odložení a nejspíše ho ani mít nebudeme, první běhy zvládá Way dobře, ale na konci dvoudenních závodů už to je boj, kdo ztratí nervy dřív. Nicméně čím více trénuji a čím více se držím svého způsobu startu, tím dál a jistěji si můžu dát náskok. Way ví, že bez odložení se běhat nebude, a tak jediné, co si dopřeje, je malé popošoupnutí, které toleruji, protože se alespoň sám lépe připraví na následující skok.