Jak se blíží konec semestru, pozoruji na sobě zajímavý jev. Nejdříve je potřeba uvést vás čtenáře trochu do obrazu - řekla jsem si, že jeden bakalář nestačí a dala jsem se na studium dalšího. Na Zemědělce jsme už napsali víc písemek, než za celé FBMI dohromady. Přestože se ale blíží zkouškové a bylo by tedy lepší se učit intenzivněji, jsem spíše línější a línější. Proč a jak to souvisí s tréninkem psů? Čtěte dál.

Na začátku akademického roku ve mě ještě dozníval režim přípravy na státnice a taky odhodlání tentokrát nehonit všechno na poslední chvíli a na všechno se připravovat hezky od začátku. Takže na první písemku z anatomie jsem sháněla i pár veterinárních atlasů (i proto, že české názvy kostí a svalů pro mě byly trochu španělská vesnice), tiskla a kreslila jsem si obrázky hezky barvičkami, vyznačovala šipkami, vypisovala si k tomu poznámky.

Na agrochemii jsem se učila z poznámek ze cvičení, přednášek, skript i sešitů z gymplu, počítala jsem si příklady ze cvičebnice. Na dnešní závěrečný test jsem měla snahu číst si alespoň ze skript, ale předsevzetí mi vydrželo jen do chvíle, než jsem zjistila, co za knížky máme v počítači (už samotný fakt, že jsem je hledala, o lecčems svědčí), a nahrála jsem si je do tabletu. Takže jsem si vypočítala pár příkladů asi ve dvě ráno a v autobuse do školy jsem si přečetla dvě věty ke každé chemické látce, na kterou jsem při listování skripty narazila.

Proč? Protože každý živý systém má snahu získat maximum výsledků při spotřebování minima energie. Princip: "nakolik to budu moci odfláknout, aby mi to ještě prošlo." Když jsem po prvních písemkách zjistila, že na získání potřebného množství bodů ani zdaleka není nutné obětovat učení několik dnů, tak jsem přípravu omezila, a když to zase stačilo, tak jsem ji zase omezila a tak pořád dál a dál.

Na první pohled to je super, protože získávám body pro zápočet a ještě mám dost času na procházky se psem a psaní blogu. Tak jako agiliťák může učit zónu tím, že na povel psa zpomalí - hlavně že je, a protože dost rychlých psů neumí zaběhnout parkur čistě, tak svým výkonem získá hezké umístění. Ale má to i nevýhody? No jistě! Já u zkoušky dost pravděpodobně vyletím, protože nebudu mít motivaci se na ni pořádně naučit, a pomalý tým se nebude umisťovat, jakmile se rozhodne jezdit na soutěže s větší konkurencí.

A jak se to dá aplikovat v tréninku? Když člověk pořád odměňuje jen jednoduché věci, pak pes nemá důvod snažit se, když jsou těžší. Proto je závěrečná fáze každého cviku u Zuzanky fází "extrémních výzev", kdy je náběh do slalomu zapuštěný v účku tunelu, okolo zóny je rozházené maso a pamlsky a pes má přesto udělat dotyk čumákem, člověk se vedle psa neplíží a nekontroluje každý jeho krok, ale běží dopředu a nechá psa, ať si překážku vyřeší sám.

Je někdy zázrak, co se cvikem udělá, když neodměníme špatné provedení (za předpokladu, že pes chápe, jak by správné provedení mělo vypadat). Vždycky, když jsem přípravu na nějakou zkoušku odflákla a neudělala jsem ji, tak jsem se na podruhé snažila O DOST VÍC. A psi jsou na tom úplně stejně.

Takže vzhůru do zkouškového a "extrémních výzev". A vánočních svátků, což je v naší rodině zkouškové a extrémní výzva v jednom.