V dnešní době má člověk čím dál více možností. Když chce trénovat se psem na zkoušky nebo pro sport, nepotřebuje být členem žádné organizace, může chodit na cvičák, do tréninkové skupiny, může chodit po různých cvičácích i různých trenérech, může trénovat online, podle knížek, časopisů, pravidelně každý týden nebo nárazově na intenzivkách, může si pronajmout plac i halu včetně překážek, pokud je potřebuje ke svému sportu. Může tak trénovat kdy má čas, nepravidelně, nemusí se s nikým domlouvat ani nikoho shánět. Ale bude o něco lepší, když bude mít alespoň jednou za čas stálého trenéra a tréninkového parťáka nebo parťáky.

Ve dvou se to prý lépe táhne. Když trénují alespoň dva, můžou si vzájemně pomáhat s logistikou, můžou se rozdělit o náklady na pronájem cvičiště a překážek, můžou kontrolovat toho druhého, co mu jde a co mu jde méně, můžou mu dělat rušivku a můžou ho motivovat k další práci. Nabídnou alespoň částečně objektivní pohled na průběh tréninku, můžou mít neotřelý nápad, můžou mezi sebou soutěžit a posouvat se tak oba dál, můžou se vzájemně utěšovat, když se něco nepodaří. Můžou si vzájemně postěžovat, jak jim ten trénink nejde, místo tréninku jít na procházku, na kávu, na víno nebo na pivo.

Kdybych trénovala sama, nevrátila bych se k dogdancigu, nedala dohromady sestavu, nejela na mistrovství a nezjistila bych, že mě to vlastně ještě pořád baví, i když člověk neskončí na stupních vítězů. Taky bych v noci spala a nebrouzdala po netu, abych si našla kostým.

"Cokoli budete v životě dělat, obklopte se chytrými lidmi, kteří se s vámi budou přít." - John Wooden