Kdo sleduje akce Františka Šusty (www.treninkjerozhovor.cz), možná si všiml, že společně s Petrou Bartošovou vede kurz Se psem tady a teď. Jeho hlavní myšlenka je taková, že pokud chceme cvičit se zvířetem, které žije přítomností, tak se také musíme umět soustředit na přítomnost. I když, nebo možná právě proto, že člověk se častěji drží minulosti (mému prvnímu psovi to šlo tak dobře/ vždyť to ještě včera dělal!) nebo budoucnosti (když neuděláme chybu, mohli bychom vyhrát/ až docvičím, tak se musím připravit na zítřejší schůzku v práci).

Děláme různá cvičení na soustředění a pozornost, uvědomění si vlastního těla a emocí. Zatím cvičíme bez psů, takže ve dvojicích často experimentujeme s klasickou klikací hrou na zvíře a trenéra. Je to dobrá hra, člověk si jako trenér může v klidu uvědomovat, jakou má frekvenci klikání, jak si stanovuje kritéria, nad čím přemýšlí. Člověk jako pes si zase může uvědomit, jak se cítí, když se trénink daří, a jak ho naopak frustruje, když očekávaný klik nepřichází. Máme si zejména všímat, jak nám trénink naruší, když se přestaneme soustředit na přítomnost, nereagujeme na to, co máme před sebou, a staneme se vězni vlastních myšlenek.

Když svoje představy vtělíme do slov, tak omezíme naše vnímání ke všemu, co těm představám neodpovídá. Je pak strašně pravděpodobné, že promeškáme nějakou příležitost. Na Facebooku na mě vyskočil citát od Oscara Wilda, že "definovat znamená omezovat." Asi to souvisí s tím, že někdo říká, že se nemáme držet při zemi a hranicí je jen obloha a jiný namítne, že jeho nemůže zastavit ani obloha.

Když si například někdo přečte, že s clickerem se cvičí tak, že se vezme krabice a čeká se, až pes dá dovnitř jednu nohu, druhou nohu, dokud tam nevleze celý, tak může být překvapený, když pes do krabice šťouchne, obejde ji, přeskočí ji, ale packu tam nedá ani jednu. Proto mu neklikne, a pes otrávený odejde, že se snaží a nic z toho nemá. Takže člověk dojde k názoru, že na jeho psa clicker nefunguje. Přitom kdyby se někde dočetl, že hlavním účelem cvičení s krabicí je odměnění JAKÉHOKOLI chování, a cvičil bez konkrétního plánu, jen s rámcovou představou, co všechno by mohl pes nabídnout, tak by všechny tři pokusy mohl odměnit a pes by dál cvičil vesele.

Nicméně když zvolíte opačný extrém, můžete se dostat do stejné situace, jako se to při klikací hře povedlo mě. Řekla jsem si, že bych si vyzkoušela výzvu a naučila svoji tréninkovou partnerku dotknout se nosu jazykem. Šlo to dobře až do okamžiku, kdy natahovala jazyk k nosu, ale ne z ne se ho dotknout. Poslušně jsem podle instrukcí každou myšlenku poslala pryč a když jsme vybuchly v záchvaty smíchu, pokaždé jsme se dýcháním uklidňovaly, než jsme pokračovaly. Pak ale přišla myšlenka, kterou se mi nepodařilo zahnat. Ta myšlenka zněla: "Je vůbec možné, dotknout se jazykem nosu?" Vyzkoušela jsem to na sobě a ukázalo se, že ne.

Poučení z toho zní, že člověk nesmí kvůli novým instrukcím zapomínat na staré. Bob Bailey říká, že člověk má při tréninku postupovat po ose Přemýšlej - plánuj - dělej. Než se do něčeho pustí, je potřeba si to promyslet. A když je pak čas na činy, tak už může být přemýšlení na překážku.

Mimochodem, většina toho, co na kurzu od instruktorů slyším, mě neustále vrací ke knížce Gabby Harris, která má v překladu vyjít už zítra! Více si o ní můžete přečíst zde: www.plotknihy.cz/. Gabby k nám do republiky ještě tento týden přiletí osobně a už o víkendu začne přednášet a vést tréninkové lekce, ve kterých bude pokračovat celý následující týden. A týden to rozhodně bude nezapomenutelný.