Neděle, 17:13, v autě
Je to za námi, dnešek šel tak rychle, že jsem se k psaní deníku dostala až teď. Vydařený den, nelitovala jsem ani jednoho výběru přednášky a laboratoře. Jak se říká - začátky jsou těžké a konce smutné, ale ten prostředek, ten stál za to.

Švédské trenérky Eva Bertilsson a Emily Johnson Vegh ráno přednášely o zvýšení sebevědomí u psa, který se může bát hlasitých zvuků nebo pohybů, původně za účelem nácviku houpačky, zobecněně pro všechny situace, kde se pes může bát. Dalo by se říci, že nepřišly s novými informacemi, také používaly protipodmiňování a desenzitizaci a čekali, až pes dá signál, že chce s cvičením začít, ale oslovil mě strukturovaný plán, podle kterého postupovaly, a hlavně to, že se striktně držely toho tempa, které udával pes. Některé fáze tak možná trvaly dlouho, ale protože to bylo cvičení pro psa, bylo naprosto v pořádku, že si sám řekl, kdy je připravený jít dál.

Na Kenovu přednášku "Ups! Co dělat, když se stane chyba?" jsem byla velmi zvědavá. Někdy mám pocit, že nic jiného, než chyby nedělám. Ken samozřejmě nezklamal, jeho přednáška byla nabitá přehlednými informacemi, co to jsou tresty, jestli je trenér pozitivního posilování může používat, a pokud ano, tak které a jak. A větší část přednášky byla samozřejmě zaměřena na vhodnější techniky zvládání nechtěného chování, jako je LRS (least reinforcement scenatio) a přesměrování motivace. Z Kenových přednášek mi došlo, že musím trénovat o moc promyšleněji a moc chytřeji, než doteď.

Na závěr Expa jsem si nechala laboratoř s Kay. Na britském Expu to byla jediná britská přednášející a bylo to docela znát. Jednak občas hodila slang, kterému jsem vůbec nerozuměla, jednak měla kousavý humor ne nepodobný českému. Její způsob tréninku byl zajímavý z hlediska pozornosti věnované detailům - která ruka má odměňovat, kam je nejlepší dát odměnu a kdy naopak z podávání odměny udělat hru. Ještě než laboratoř začala, povídala si s majitelkou uštěkaného retrívra a hledala způsob, jak psovi pobyt v místnosti usnadnit. Neformální rozhovor nakonec skončil přednáškou o tom, že se nemáme snažit předělat psa k tomu, aby vyhovoval ideálům někoho jiného - pes je v našem životě patnáct let, cizí člověk pár minut. A tak ještě než začaly tréninky, vysloužila si vděčný potlesk.

Každý z trenérů na Expu měl vlastní styl, kterým cvičil, někdo byl hodně pasivní, někdo naopak velmi aktivní, a ona si se psy hodně povídala. Ne každému může takový styl vyhovovat, ale i o tom to je, podívat se a vyzkoušet si, co komu jak funguje, a pak se zařídit podle sebe.

Závěrečnou řečí se s námi rozloučila Karen, a protože opakovala některé z příběhů, které jsem už od ní četla, tak jsem s tentokrát nerozbrečela. Nejlepší zpráva na závěr byla asi ta, že ClickerExpo se bude za rok v Birminghamu opakovat. Teď se sice těším, až se dostanu domů a zařadím do tréninku nové zásady, ale za chvíli se začnu těšit na příští rok. Kdo do toho jde se mnou?

Středa, 1:00, doma
Doma.