Pátek, 20:00, na palubě letadla
"How cool is that!" aneb "Jak husté to je!" je jedno z oblíbených rčení Susan Garrett, kterým vyjadřuje stejnou radost nad událostmi velkými i malými. Je husté, pokud si začne hrát pes, který si nehrál. Je husté, když se pes poprvé podívá na psovoda se zájmem. Je husté, když se pes nenechá zlákat pokušením a tryskem přiběhne na pánečkovo zavolání. Vyhrát mistrovství světa je možná více než husté. A já si na tuhle její větu vzpomněla, když mě zrychlení zatlačilo do sedadla při vzletu z pražského letiště. Už to tak asi bude, zvládla jsem najít správný terminál (byť to neklaplo úplně napoprvé, protože mě nějak překvapilo, že Spojené království nepatří do Shengenského prostoru), gate i sedadlo. Bylo to jednodušší, než jsem čekala. Teď přijde na řadu cesta z Manchesteru do Boltonu, se kterou nám naštěstí vypomůže Šimona, která už v Anglii je. Snad pro nás v hotelu stále budou mít místa a budou si pamatovat, že nám slíbili pozdní check-in.

P. S.: Když v letadle začnete poskakovat na sedadle a pištět, protože jste si právě v magazínu přečetli, že se chystá film Frankenstein, kde Daniel Radcliff bude hrát Igora, asistenta stvořitelovi stvůry Jamesovi McAvoyovi, spolucestující na vás budou koukat jako na blázna. Ale znovu musím zajásat: "How cool is that?!"

22:30, Tramways Hotel
Jako kouzlem dvouhodinový let trval hodinu (taková kouzla umí změna časového pásma), a zbytek cesty do hotelu už byl značně uneventful, neboli bez zajímavých příhod. Šimona, která s Jirkou a Rikou bydlí v Manchesteru, nám nabídla odvoz z letiště k hotelu, takže jsem mohla vesele zahodit pečlivě přichystané jízdní řády i plány cesty, protože nás GPS dovezla až před dveře hotelu. Pan recepční měl sáhodlouhé poznámky, co s námi má udělat, protože ne všechny pokoje vyšly tak, jak měly. Půlku vysvětlování jsem mu nerozuměla, ale říkal mi 'My love' s přízvukem, že to spíš znělo jako 'Maj luv' a to mi přišlo natolik vtipné, že jsem mu všechno odkývala a přesvědčovala ho, že mi je celkem jedno, kde budu spát, hlavně abych už spát mohla. Na pokoji jsem si pak přečetla všechna protipožární opatření, vybalila pyžamo a zabalila se do peřiny. A zítra v půl osmé nástup na registraci.

Sobota, 10:00, Mercury Last Drop hotel & Spa
Sedím v sále plném lidí a konečně mi začíná docházet, že ta milá dáma se stříbrnými vlasy, která jen o trochu převyšuje řečnický pult, je TA Karen Pryor, která napsala Svého psa nestřílejte a oslovila tisíce, možná desetisíce trenérů psů a dalších zvířat. Spolu se mnou jí poslouchá 340 lidí, přičemž téměř polovina dojela do Británie ze zahraničí (od Portugalska po Finsko, od Maďarska po Ameriku). Vypráví o prvních ClickerExpech, kde byl clicker ještě pořád za magickou krabičku, a končí svou řeč ukázkami z výzkumných laboratoří, kde je díky tréninku možné pozorovat učení zvířat, aniž by je pak bylo nutné pitvat. Clicker training skutečně urazil dlouhou cestu a další má určitě před sebou.

Na registraci jsme ráno dorazili jako první a dlouhou pauzu před zahajovací řečí jsme tak mohli vyplnit paběrkováním se v nabídce hraček, knížek, DVD, pamlsků, pamlskovníků a, překvapivě, clickerů. Franta bral plnými hrstmi, a protože jsou jeho hrsti opravdu velké, nemusí se nikdo bát, že by nezbylo na odměny za správně zodpovězené otázky na seminářích. Já trpěla v knihovničce a třídila jsem nabídku na "musím mít" a "musím mít nutně a okamžitě". Až zaplatím hotel, tak si určitě něco pořídím, přeci nepojedu domů z takové dálky s prázdnou.

13:00, na Expu
Máme za sebou první 'laboratoř', což je krycí název pro praktickou lekci. Na rozdíl od "sessions", které jsou pro neomezený počet posluchačů, si člověk mohl za konferenci nahlásit jen tři laboratoře. Nakombinovat to zároveň tak, aby mu neutekly zajímavé přednášky (které běží zároveň ve dvou sálech), byl oříšek. Jako první laboratoř vedla Michele Pouliot, což je Američanka, která se věnuje dogdancingu. V Americe jsou velké bodové srážky za slyšitelné povely, které ruší vystoupení, takže je obvykle zvykem naučit cviky na povely tělem, které jsou pak zakomponovány do choreografie. Nejdříve tedy naučí cvik na slovní povel, a pak nový choreografický povel předřadí starému slovnímu. Dává to docela smysl a mimo jiné to člověka hodně poučí o tom, co pes jako povel vnímá. Určitě se to objeví jako úkol v konferenci.

A dostala jsem svůj první tag! Tagy jsou obdoba kliknutí pro lidi, všichni jsme dostali pět papírků, na které jsme měli napsat svoje jméno, a pokud bychom viděli někoho dělat něco, co se nám líbí, tak mu tag dát. Ten by na něj rovněž napsal svoje jméno a vhodil ho do tomboly, ze které se na konci dne bude losovat vítěz - jak ten, kdo tag dal, tak otagovaný dotyčný.

18:00, na pokoji
O Kay Laurence jsem toho hodně slyšela. Je to paní v letech, které jsou u pejskařů na západě průměrné, u nás spíše nadprůměrné, a mluví příjemněji, než píše. Její téma znělo "Pozorovací schopnosti v tréninku" a už Bob Bailey poučoval, že být dobrým trenérem znamená být hlavně dobrým pozorovatelem. Kay začala tím, že klikat psovi a nabízet mu odměny ještě automaticky neznamená, že si pes trénink užívá - vždycky záleží na tom, jak se pes tváří a měli bychom věřit svým vlastním očím, ne tomu, co nám kdo říká (zejména, pokud nám říká, že nám pes dělá naschvály nebo že si z nás pes dělá srandu). Doporučila nám sledovat chování malých štěňat a co se každý týden, který jsou na světě, učí, jak poznávají okolí, a jak je jejich pocit bezpečí ovlivněný jejich zkušenostmi. Z její přednášky mám poznamenaných mnoho mouder, které by každé vydalo na samostatný článek, ale zmíním alespoň to poslední: pokud je součástí chování nejistota nebo frustrace, tak to chování není dostatečně dobré.

Poslední dnešní přednášku, na které jsem byla, vedla opět Michele Pouliot. Představovala svůj trénink využívající podstavce pro osvojení různých pozic u nohy, nácvik změny poloh, cvičení na dálku, vysílačky nebo třeba nácvik sebekontroly a odložení. Poslouchala jsem zuřivě, protože můj téměř čtyřletý pes neumí ani jednu heel pozici, a jestli někdy budu chtít dodělat master dogdancingu 1. třídy, tak musíme dát alespoň čtyři kroky chůze bokem. Michelina metoda není ve své základní myšlence nepodobná pivotování Silvie Trkman, i když target, kterému říká podstavec, je na všechny čtyři nohy, místo pouze na přední. Za pár měsíců až rok, podle frekvence tréninku, tak člověk získá několik různých pozic na povel, které pes umí držet, ať už jde člověk dopředu, dozadu nebo bokem. Představovala nám to jako hrozný vynález, ale ti z nás, kdo znají Silviin postup, to mají za celkem normální stav, možná jen trochu rychleji dosažitelný. Nicméně to není moc pohybově náročné, takže budeme mít s Hobitem na dlouhé zimní večery co na práci.

Po návratu na hotel jsem konečně zaplatila ubytování, i když si o mě slečna recepční musela myslet, že jsem padlá na hlavu, protože mi 'My luv' neříkala, zato měla tak strašný přízvuk, že jsem jí rozuměla jen o málo více, než když někdo mluví anglicky se skotským přízvukem (a bohužel to nebylo zdaleka tak roztomilé, jakým mluví McAvoy).

19:50, zpátky na pokoji
Tak jsem pochopila, že šílený přízvuk nemá jen naše recepční, protahovat samohlásky a půlku slova spolknout uměla i obsluha v McDonaldu, kam jsme se šly podívat s Natali, jedinou maďarskou účastnici na Expu, která zároveň bydlí v našem hotelu. Na moji otázku, jestli mají salát i bez masa mi odpověděla: 'Noooo.' Už dostat se dovnitř bylo náročné, protože vchod z hlavní ulice byl z bezpečnostních důvodů zamčený. I hlavní vchod k nám do hotelu je zamčený a chodíme zadem. Co se na té ulici normálně děje? Raději jsme po jídle v procházce městem nepokračovaly a šly se zamknout na pokoj.

P.S.: Mírně zápasím s ovládáním anglického příslušenství. Že místo vypínače na světlo mám hledat provázek, jsem se naučila rychle, ale jak se mi podařilo nastavit teplou vodu na sprše, to netuším. Nicméně se potvrdilo, že když je živočich dost motivovaný, tak umí být dost operantní.

22:30
Ani nebudu rozepisovat, jak se mi Frantu podařilo ztratit v Boltonu. Nechte si to vyprávět od něj. Poučení pro ostatní: mapu mi do ruky nesvěřujte!