Když člověk dělá nějakou činnost často, upraví si ji tak, aby pro něj byla co nejméně namáhavá a výsledek co nejefektivnější. Bohužel se k němu jen málokdy dopracujeme přímou cestou, mnohem častěji postupujeme pomocí pokusů a omylů, kdy zjistíme, že vyfukováním tabákového kouře do vody zlato nevznikne. Já se takhle časem dopracovala do stavu, kdy na závodech k parkuru chodím ověšená jako vánoční stromeček, ale jsem s tím smířená, protože to zatím řeší všechny nástrahy, které nás při přípravě na start i po doběhu trápí.
Na některých zahraničních závodech jsou u vstupu do parkuru pomocníci, kterým před startem odevzdáte svoje vodítko, nebo ho seberou ze země, kam ho pohodíte, a než doběhnete, umístí vám ho zase poblíž východu. Rychle jsem si na ten luxus zvykla, protože jsem pak nemusela řešit, jak se zpět pro svoje vodítko proderu zástupem lidí a psů a zároveň přesvědčím Waye, že každý má pro dokončení parkuru jen jeden pokus. Na českých závodech tohle bohužel funguje málokde. Takže jsem si pořídila druhé vodítko – na jednom psa vodím na start a nechám ho ležet někde u startu, druhé si připravím do cíle, abych mohla Waye chytit, až doběhneme.
Druhou hračku jsem si pořídila z podobného důvodu. Obvykle mám jednu házecí (disk nebo velký míček), kterou používám při rozběhání psa před během, a druhou přetahovací, kterou si nosím ke startu, abych Waye do poslední chvíle fixovala na sebe. Tu pak odložím za páskou, než jdu na start. První hračku nechávám v cíli, nejen proto, aby měl pes odměnu ve směru běhu, ale opět proto, aby v honbě za hračkou nepodrazil někomu nohy.
Když jdu na start, sundám ze sebe přebytečné vrstvy oblečení (abych mohla běžet), kšiltovku (aby mi náhodou neupadla), sluneční brýle (abych viděla) a ledvinu (aby mě nediskvalifikovali). Vezmu normální vodítko, agiliťácké vodítko s obojkem v jednom, jednu hračku, druhou hračku, třetí hračku, pamlsky, a jdu projít psa a rozcvičit ho. Během rozcvičky mám Waye na volno nebo na obyčejném vodítku, podle toho, kolik je okolo parkuru prostoru, ovšem postupně se přesunu k cíli, připnu vodítko k obojku/postroji a obojí dohromady ze psa sundám (protože se mi už několikrát stalo, že jsem odložila jen vodítko a obojek jsem psovi nechala) a položím někam bokem. Poblíž nechám i jednu hračku. V rozcvičce pokračuji s druhou hračkou, Waye mám na agiliťáckém vodítku, které pak společně s hračkou odložím, když jdeme na start. Po doběhu ho nejdříve odměním a pak ho připínám na přichystané vodítko (nemám po ruce kupu Japonců, kteří by Wayovi zahradili cestu zpět na parkur, tak to musím ošéfovat sama). K agiliťáckému se vracím, až mám po odměně a cool downu čas.
A ta třetí hračka? To je malý provázek nebo jiný nenápadný předmět ukrytý v kapse kalhot, slouží jako rezerva pro případ, že bych musela parkur opustit jinudy než východem, například když chci Waye vprostřed běhu odměnit za zónu, a pak potřebuji rychle vypadnout z placu.
Jsem si jistá, že existují i jiná řešení, jak mít hračky na správných místech a po ruce v případě potřeby vodítko (ale pokud možno ne na sobě, tuhle variantu už jsme si také několikrát vyzkoušeli :-)). Jak to děláte vy?