Prý, že bych mohla napsat něco o štěňatech. Jestli bych prý nenapsala něco o tom, jak jsem trénovala Waye, když byl štěně. No, něco bych napsat mohla, dokonce občas i o tom, jak jsem trénovala Waye, a spíš bych měla zdůraznit, jaké chyby bych už nikdy neopakovala. Problém je, že "štěněčím", "předagilitním" věkem každý myslí něco jiného a je to nesmírně dlouhé období (půl roku, třeba než se začnou zóny, rok, než se třeba začne skákat, rok a půl než se začnou dělat sekvence...), takže to je mnoho materiálu ke zpracování. Way začal závodit třeba až ve třech letech, takže nevím, jestli by někoho můj návod zajímal. Dnes bych každopádně udělala mnoho změn a ve většině bych se řídila knížkou Susan Garrett: Shaping Success. No, ale zkusím dát něco dohromady. Omluvte sentimentální vzpomínky na štěňátko Waye.
Považuji za důležité upozornit na jeden jednoduchý fakt - psa si vychováváte a cvičíte od okamžiku, co si ho přinesete domů, a to, jaký vztah si vybudujete, bude ovlivňovat celou jeho agilitní kariéru. Všechno, co uděláte dobře, se vám vyplatí, co uděláte špatně, se vám vymstí. Samozřejmě neplatí, že když jednou řeknete špatně povel nebo na psa hloupě zvýšíte hlas, už se nikdy nestanete mistry světa. Pouze to ovlivní váš vztah a pes k vám bude mít větší/menší důvěru a proto bude sebejistější/váhavější. Jak říká Fred Brattain, psa trénujete 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Proto můžete trénovat agility, i když zrovna nemáte po ruce překážky. A Silvia Trkman říká, že začíná brzy a postupuje pomalu, takže pes sice začíná "skokovky" v 2,5 měsících, ale na standardní výšce je měla v 15 měsících. Já si myslím, že není kam spěchat, protože pes stejně může na závody vyrazit až v roce a půl a stihnout všechno, co by se měl pes naučit, aby mohl závodit spokojeně a úspěšně, není v tomto limitu úplně jednoduché a samozřejmé. Nepovažuji za úspěch začít závodit s tím, že se pes teprve naučí rearcrossy nebo náběhy do slalomu. S Tachyonem jsem začala závodit ve třech letech a nikdy jsem nelitovala. Na závodech se tak trápím mnohem méně, než jeho současníci, kteří vystartovali málo připravení (i když se taky trápíme, protože to je přeci jen Tachyon).
Ještě před výběrem štěněte
Když hledáte psa na agility, myslete i na to, jakých úspěchů chcete dosáhnout, jaké máte dosavadní zkušenosti, jestli se vám podaří najít vhodného trenéra, kdyby byl váš pes náročný, jestli na něj budete mít dost času i mimo parkur. Nezapomeňte, že život se psem není jen o cvičení, závodění a sbírání pohárů. Way je velmi dobrý pes na agility, ale mizerný pro život. Na svého psovoda je dost náročný a ani jeden cvik mi nedá zadarmo, nedá se s ním prakticky nikam chodit, protože co pět minut si přijde hlasitě stěžovat, že se neuvěřitelně nudí. Počítejte také s tím, že se psa nemůžete jen tak zbavit, když se ukáže, že na agiliťáckém poli nesplňuje vaše představy. Vás budoucí mistr světa by měl být především váš parťák.
Nemám žádný recept na hledání rodičů pro svého budoucího agiliťáka. Když jsme si brali Waye, měli jsme tři podmínky - chtěli jsme znát fenu, mít vnuka po Dreamovi a mít možnost udělat si povahové testy štěňat. Protože jsem si už s Cannym zamilovala borderky, očekávala jsem od psa jejich typické vlastnosti - ochotu spolupracovat s člověkem, ochotu rychle se učit všechno možné, ochotu vytrvale pracovat. Často jsem si pak říkala, že jsem si asi vzala čuvače :-) Nicméně jedna dobrá rada - vyberte si psa, kterého budete mít rádi. Nemá smysl brát si psa po špičkových rodičích, ke kterému byste si nedokázali vytvořit žádný vztah. Když máte svého psa rádi, hned máte větší motivaci překonat problémy - nejen kvůli sobě, ale i kvůli němu.
Když mám borderku, neznamená to, že si o ostatních plemenech nebo křížencích myslím něco špatného. Pro mnoho psů je dokonce borderka velmi nevhodným psem na agility, protože "udělá, co se mu ukáže". A když se mu náhodou ukáže špatně... Kdybych si vzala milionáře, byla bohatá a mohla se celý den věnovat smečce nejrůznějších psů, určitě by v ní nebyly jen borderky, ale skutečnost je jiná a tak mám jednu boderku, se kterou se musím nějak dohodnout.
Výběr jména
Většina lidí nepojmenovává své psy Princ Eduard Sličný toho jména Třetí a to z jednoho prostého důvodu - než byste na psa zavolali, abyste ho odlákali od srnky, už by mizel za humny. Jméno je věc praktická, nikoli ozdobná a naučila jsem se, že je dobré papírové jméno ignorovat a psa nejlépe ani nepojmenovávat. Musí se totiž tetovat a pojmenovat ještě dřív, než se na nich dají udělat testy a tak si můžete pojmenovat psa, který vám nakonec ani nebude vyhovovat. Najděte si krátké jméno, na kterém si při běhu nezlámete jazyk a to pak používejte, ať už se pes v papírech jmenuje jakkoli. Na Tachyona volám na parkuru Wayi, nebo taky "ty debile", když udělá velký oblouk a já tak mám dost času na průpovídky.
Výběr štěňete
Neodvážila bych se nikomu radit. Opět myslete na to, že se psem budete tak patnáct let a nenechte svůj úsudek zmást tím, že je pes zajímavě barevný nebo má pěknou tečku na noze. Nejhezčí jsou takoví psi, kteří rádi běhají rychle, na ty je radost se dívat. Dívejte se na povahové projevy, na fyzické zdraví. To je pro vás na parkuru nejdůležitější, ne to, jestli má pes jedno ucho nahoru a druhé dolů.
My jsme si Waye vybírali podle povahových testů štěňat. V nějakém čísle Borderholiku vyšly upravené testy štěňat loveckých (?) plemen, kde pro štěňata neznámá osoba v neznámém prostředí (může to být třeba pokoj, ve kterém nikdy nebyla) zkoumá, jak pes reaguje na projevy dominance člověka, překvapivé zvuky, hození předmětu, jestli si pes vůbec člověka všímá nebo ho ignoruje a jeho chování se hodnotí na stupnici jedna až pět, kde jednička je spíše dominantní, nezávislý pes a pětka velmi submisivní až nejistý pes... Pro agility se nejvíce hodí pes, který má zájem o člověka, nebojí se různých zvuků, je třeba ochotný přinést mu hozenou kouli zmačkaného papíru, podvolí se dominanci... Všichni Tachyoni vyšli docela dobře (i na závodech tak dopadají, alespoň ti, co aktivně závodí) a konkrétně Waye jsem si vzala proto, že za mnou přišel, když jsem na něj zavolala. V euforii jsem si nevšimla, že jeho jedinou motivací bylo pověsit se mi na kraťasy, stáhnout mě na zem a rozcupovat mi copy.
Podle testů měl Way trojky za přijití a následování člověka, omezování se bránil (dvojka) a s hozenou koulí zdrhl (jedna). A všechno tohle se potvrdilo - s člověkem je ochotný spolupracovat, jen pokud se mu to výrazně vyplatí, ale nesnáší omezování v osobní svobodě (vodítka a přivazování), stejně jako dostat z něj míček, když ví, že mu ho už nevrátím, je stále nadlidský výkon. Tehdy jsem neměla tolik zkušeností, abych si bez problémů dokázala poradit s tak náročným psem a prožila jsem si první rok horké chvilky, proto při výběru dbejte i na to, kolik práce chcete do psa investovat. Se psem, který se ochotně podřídí vedení člověka, se spolupracuje mnohem snáze, než se samostatným psem, i když to neznamená, že jeden se spíše stane mistrem světa a druhý nikoli.